• Nerozumím asi filozofii liberalismu. Možná ji nerozumím proto, že to žádná pořádná filozofie není (Ayn Randová promine), ale mysleme si na chvíli, že ano. Naivitě komunistických či křesťanských ideálů se dnes směje kdekdo, kdežto nad kontroverzními tržními poučkami se jen uznale kývá hlavou jako nad receptem na jediné možné fungování světa. Klíčovými zaklínadly jsou v nich pojmy zisku a růstu, nadřazené všemu.

    Při nikam nevedoucích diskuzích s obhájci trhu coby všeléku jsem často došel až na zásadní spor, a sice k samotnému zlatému teleti, institutu zisku jako takového. V mém podivínském světě totiž nemá žádnou logickou oporu. Co že je vlastně ten zisk? Suroviny, materiál, návrh i práce mají svou cenu, čímž určují i cenu výrobku. Jeho prodejem tedy nemohu mít zisk, za předpokladu, ze tuto skutečnost ctím. Zisku dosáhnu teprve tehdy, pokud výrobek prodám dráž. Jak se mi taková věc může povést? Inu, zákazník je možná neinformovaný, a netuší, jak levně výrobek vzniknul. Zákazník je možná v nouzi, a výrobek potřebuje stůj co stůj, a nad cenou pak mávne rukou. V obou případech jsem ale spáchal neetickou hanebnost, kdy jsem si namastil kapsu na něčí nevýhodě. Byl bych bloud, kdybych si nevšiml, že právě tato nevýhoda mi nahnala vítr do plachet, a nechtěl bych, aby to tak bylo i příště. Nikomu tedy nebudu nic prozrazovat, a postarám se, aby si bez mých sirek nikdo ani neškrtnul. Skoro se pak zdá, že nejjistějším generátorem zisku je neinformovaná společnost, toužící po spotřebě, a ochotná šidit se navzájem, co to jde. V takovéhle džungli pak k sobě snadno najdou cestu ti s nejostřejšími lokty, a za pomoci vzájemných dohod budou chtít svou výhodu ještě posílit.

    Ale pozor - není to tak zlé a černobílé. Je zde přeci konkurence. Kdokoli může nabídnout lepší řešení ostatním, a pokud bude opravdu lepší, lidé mu dají přednost. Otázka je, kudy cestičky k tomuto zlepšování vedou - vedou okolo neustálého testování, co vše jde udělat lépe - pokud vynecháme aplikaci nových vynálezů a principů (chvályhodné), je zde jeste široké spektrum možností, jak snížit kvalitu tak, aby zákazník nic nepoznal, a jak jej donutit, aby musel zanedlouho kupovat výrobek znovu. Z tržního hlediska je přeci nejlepším výrobkem takový, který se porouchá hned druhý den po uplynutí záruční lhůty. A tak máme buřty, ve kterých je všechno možné, jen ne maso, elektroniku, která vydrží rok, maximálně dva, jízdní kola, kde se ráfek po najetí na kámen změní v osmičku, a boty, které vydrží jedno léto.

    Levně prodané, ještě levněji vyrobené, a s kvalitou, která zaručuje brzkou další poptávku. Démon trhu se nažral, zboží se otáčí, zisk je maximalizován. Ale, ruku na srdce, co jsme získali? Nekvalitní výrobky, povinnost neustále obnovovat sortiment, vyrabované zdroje surovin, hromady odpadu a pocit, že zítra už bylo včera. Zisk dneška jsou pak peníze, za které si nic pořádného ani nelze koupit, protože se to už nevyrábí. O věc, která by vydržela desetiletí, jaksi není zájem. Žijeme dnes, spotřebováváme dnes, a eskalace dnešního zisku žádá povinnost v tomto křeččím kolečku běžet zítra dál, jen ještě zběsileji.

    Když jsem byl malý, říkalo se, jak nám bude v roce 2000 hej - pokrok vědy a techniky umožní, aby za nás pracovaly stroje. Lidé nebudou dřít, a budou chodit do práce jen tři, maximálně čtyři dny v týdnu. Planeta je štědrá, a i tak se hravě uživíme. Pokvetou především služby, aby ty naše prodloužené víkendy byly zajímavější. Ale ouha - místo aby stroje sloužily lidem, lidé začínají stále více sloužit strojům. Stroje jsou totiž hloupé, a narozdíl od vynálezů matičky přírody neznají kouzlo samoobnovy ani pud sebezáchovy. Se vzrůstající složitostí věcí okolo a sílící nepohodou při jejich údržbě se paradoxně pachtíme za zjednodušením života a větším pohodlím. Pracujeme na tom, abychom nemuseli pracovat. A to tak usilovně, až zapomínáme, že jsme s vaničkou dávno vylili i dítě, bylo-li kdy vůbec nějaké. Jde o samoúčelný pokrok, pokračující setrvačností. Blahobytu a pohodlnosti se dávají a musí dávat stále nové a nové atributy, jen aby bylo co vylepšovat, na čem pracovat, a kolotoč se nezastavil.

    Jsme asi jediným druhem, kterému nestačí, pokud příští rok budou věci zcela stejné, jako ten minulý. Druhem, co dávno rezignoval na udržitelný rozvoj, a se zvrhlou radostí jede po skluzavce růstu. Co je asi na jejím konci, je nabíledni - je jen otázka, nakolik je korýtko tobogánu vzdáleno od Země, a zda ještě půjde včas vyskočit, aniž by bylo nutné začít zase od klacku. A propos, víte, jak funguje operační systém? A jak se vydělí dvě čísla? A jak funguje tranzistor nebo pentoda? A jak zabít, stáhnout, vyvrhnout a upéct králíka? A kde najít pazourek a jak ho přitesat?

  • Jeden z prvních okamžiků, kdy jsem si uvědomil, ze je kolem nás příroda, a že je krásná, a že je to dobře, jsem zažil někdy ve třech letech. Byl to tuším výlet lanovkou na Ještěd, a pak cesta po hřebeni na Rašovku. Typické jizerskohorské cesty, tvořené žlutým pískem s valounky žuly a křemene, pokroucené stromy a suchou trávu, si pamatuji dodnes. Tehdy ještě Jizerky nebyly zničeny, a dnes, zaplaťpámbu, jsou už z nejhoršího venku, takže mohu srovnávat.

    Krkonoše, další pilíř mé náklonnosti k horám, mám zase zafixované jako strmé stráně vzrostlých smrků, chladivý horský vítr, a mechem porostlé skály, kde co par metrů zurčí nějaká bystřina. Tenhle ráz krajiny začíná hned nad Železným Brodem, kde se stéká Kamenice s Jizerou, a začíná Riegrova stezka. Kousek proti proudu, nad soutokem Kamenice s Vošmendou, měl ve stráni děda chatu.

    Byl to dřevěný srub, s jednou velkou místností, kuchyňkou, předsíní a nízkým podkrovím. Stál na kamenitém skalním ostrohu vysoko ve svahu, kam dalo práci se vyškrábat, vzdálen od silnice a civilizace. Vodu bral potrubím ze studánky asi o sto metrů výš, a elektřinu k němu vedly lesem dráty, pravidelně decimované větvemi stromů po každé větší vichřici . Les okolo tvoří neprostupná hradba čtyřicetimetrových smrků, houkají tam sovy, lišky dávají dobrou noc, v zimě jsou tam dva metry sněhu, a vůbec, těžko najít větší divočinu. Panenská příroda Krkonoš s pěti hvězdičkami.

    Nedávno jsme chatu prodávali původnímu majiteli okolních usedlostí, který se rozhodl vrátit zpět na místo, odkud jeho rod pocházel, a chatu pamatoval jako malý kluk - stavěl ji jeho strýc krátce po válce. Při stavbě prý pomáhala skupina Vlasovců, válečných zajatců, jejichž další osud byl asi krutý. Co mne ovšem šokovalo, byla jeho poznámka, že bude problém se základy, protože chata leží na hrobce. Hned ale vysvětlil, ze tak místní říkali hromadám kamení, které posbírali na svých horských úhorech, a nanosili na jednu hromadu, aby se přístě oralo zase o něco snáz. Podobné jsou ještě dnes udržovány třeba v Pasekách nad Jizerou i jinde. Pak dodal, že ještě za první republiky bylo všude okolo obyčejné pšeničné pole, odkud kameny sesbírali jeho předkové, co se na tom úhoru za ty generace doslova udřeli, takže pole v době války zrušili a vysadili zde les.

    Takže, naskýtá se otázka, co že je vlastně tou panenskou horskou přírodou, co se lidem tak líbí. Ve skutečnosti může jít o poměrně nedávnou snahu o rekultivaci horských svahů, vydrancovaných středověkou potřebou stavebního dřeva, a proto osazených rychlerostoucími smrkovými monokulturami. A je docela dobře možné, ze by se nám ty skutečně panenské hory, bez těchto zásahů, už ani tak nelíbily… kéž by jednou naši potomci povazovali i tu zeleň kolem nákupních center za přírodní nádheru, a byli k našim zásahům do přírody shovívaví.

  • Mám rád osmdesátá léta. Mám rád tehdejší technologie, tehdejší hudbu, tehdejší životní styl i atmosféru doby. Hudba se ještě skládala a nemixovala, konstruktéři byli zodpovědní a nešidili a programy tvořili lidé s hlubokým matematickým povědomím, takže fungovaly. Čína nezaplavovala svět levným šuntem, Internet přenášel informaci a koupenou věc nebylo nutno po dvou letech vyhazovat, protože beznadějně zastarala. Doba voněla technologickým optimismem, který právě našel cestu z laboratorních sálů domů k lidem.

    Bohužel, z celé téhle nablýskané epochy k nám přes oponu prvomájových průvodů, igeliťáků od mléka a pěšinku Miloše Frýby pronikaly jen střípky. Malé, ale o to víc kontrastující s tuzemskou postnormalizační šedivostí. Jednou takovou červí dírou, vedoucí bezmála do Západního Německa, byly pro mne poutě. Maringotky, obležené výrostky v kožených bundách, lomcujících joysticky videoautomatů, Samantha Fox a syntezátory italo-disca, buracející od řetízkových kolotočů. Stánky, plné nalestěného pašovaného zboží, angličáků, digitálek a walkmanů. Tehdy jsme mohli, my, obyčejní socialističtí nýmandi, díky světským alespoň nakouknout, jak že to vypadá na tom Západě, a dostat se tak o deset, ne-li dvacet let dopředu.

    Pak přišel listopad, a s ním svoboda. Už nebyl problém podívat se do obchodního domu v Rakousku či Bavorsku, a pokochat se nápisy “Česchi nekraťte!”. Světským jejich sortiment zevšedněl, a celá síť černé ekonomiky se ocitla na mizině. O jejich zkratku za železnou oponu náhle nikdo nestál. Poptávku po nějakém zboží vystřídala poptávka po levném zboží, kterou nedovedli tváří v tvář právě se rodící vietnamské stánkařské mafii ustát. A tak začali světští živořit.
    Je zajímavé, že zatímco v totalitách patří stánkaři a komedianti k ekonomicky nejsilnějším vrstvám, tržní prostředí jim podráží nohy, a odsouvá je mezi chudé. Jejich vnitřní pojetí svobody přestává být něčím zvláštním, a komunitní životní styl, který tehdy dokázal zásobit celý rozvětvený klan západním zbožím, je dnes odsuzuje leda k obchodování mezi sebou navzájem. Stali se tak trochu mrtvým organismem, kterému odstrihli pupeční šňůru, a zastavil se u nich čas.

    A zatímco má dnes bývalý tesilkový soudruh z bývalého JZD třetí toyotu, padnoucí oblek a rozjíždí evropský byznys, kolem maringotek klopýtají na platformách předčasně zestárlé odbarvené krásky s kruhy v uších, a opodál pokuřují levná cigára ošuntělí týpci v pomačkané džínsce, mokasínech a plísňových mrkváčích. Na několikrát uzlované šňůře visí seprané tričko s želvími nindži. Z dvojčete, kterému dávno kdosi vylomil dvířka vyhrávájí Eso-hity, pamatující Pergnerovou ještě čistou, a na poloprázdný řetízkáč láká komediant k “poslední prodloužené jízdě, ještě jsou místa volná”, protože navzdory jeho očekávání se našel konečně jeden zájemce o nostalgické svezení.

    A proto rád chodím na poutě k večeru. Zastavil se zde čas, a když mizí ostatní návštěvníci, ztrácí se spolu s nimi i stopy po dnešní době. Na povrch vybublají osmdesátky, blikající žárovky atrakcí osvětlí kýčovité airbrushe, a možná dojde i na tu Samanthu Fox. Kolotočár nahmátne teslácký spínač a přebije Modern Talking zvukovým efektem jak z mezigalaktické laserové bitvy, a já si uvědomím, ze ten stroj času světským už zase funguje - akorát že dnes směrem do minulosti…