• Už nadpis dává tušit, že dnes to bude na filozofickú notečku. Ne, nepřišel mi mail, že můj blog je již dlouho spící, ani necítím potřebu zaplňovat webový prostor plky. Výjimečně. Zcela sebenekriticky ale přiznávám, že cítím nutkání sdělit zásadní životní pravdu, která na mne vykoukla zpoza včerejší pozápasové divadelní reflexe, kde debutovali mí kamarádi. Tedy, zde je, tak slyšte - nikdy neponechávejte kritiku bez kritiky!

    Začalo to paradoxně happyendem - ne zcela vyvedený premiérový zápas zkušeného týmu proti nováčkům, kde jsem ještě méně vyvedeně účinkoval coby pomocný rozhodčí, měl toho večera až nebývalé štěstí na diváky. Přičítám to tomu, že zkrátka nováčkové herci pozvali své známé nováčky diváky, a ti jsou tak vděčným publikem, že se smějí každé hlášce a velkoryse ignorujícím většinu chyb. Závěr zápasu se proto nesl v úlevně povzneseném duchu, připomínajícím pocit kurzisty, co sjel s nasazením života černou sjezdovku, nebo plachtařského eléva po prvním nouzovém přistání.

    A pak se objevila. Kritika. Během ani ne pěti minut, veškerá euforie, ten nenapodobitelný a nezištný dárek publika účinkujícím, kolektivně padla. Za oběť kritice. Kritika je totiž náročná dáma. Bere si radost z toho, že věci jsou tak, jak jsou, a výměnou nabízí vágní přísliby budoucího zlepšení. Prý by bez ní nebylo možné. Zamlčuje ale, že tuto daň hodlá vybírat pravidelně, krůček po krůčku, podél celé té kalvárie, vedoucí až - k Dokonalosti. Což je její rodná sestra, neméně sebezfanfrněná. Vábí k sobě pošetilce, do slepé uličky, ze které vede cesta leda zpátky. K jejich matce, Nedokonalosti, obyčejné ženské, kterou rádi vidíme jako známé dejuvu.

    Kdysi jsem se zapletl, s oběma dámami. Příjmením se jmenovaly Strojové, možná Kódové, ale jak jsem zjistil, umí se vydávat za kohokoliv. Ta první u mne leštila kliku po mnoho let, několikrát denně, a snědla toho za celý regiment. Zneužívala mé touhy spatřit z její sestry, Dokonalosti, alespoň kotník. Mám pocit, že jsem jej viděl. Ale byl zkrabatělý a svrasklý. Uvědomil jsem si, jak hrozně stará je ta osoba. Možná stovky, tísíce, ne-li více let. A jak je osamělá, protože ti, co nevzdají cestou a dojdou k ní až na dohled, nakonec vezmou do zaječích také. Ba ne, až tak ošklivá tato siréna zase není, to si jen člověk s hrůzou uvědomí, kolik toho obětoval, a výměnou získal. A zahne kramle.

    A pak přijde to hlavní překvapení. Na svém úprku míjí nesčetné zavřené dveře s cedulemi “kritice vstup zakázán”. Jsou to dveře nevábné, na divných domech zjevně divných lidí. Ale ozývá se za nimi mlaskání, a vida, u stolu tam sedí jiné dvě ženštiny. Nejsou tedy vůbec nóbl, ale i tak mají něco do sebe. Jmenují se prý Stagnace a Spokojenost, jak mi jeden z té lůzy prozradil. A mlaskal on, ty ženské prý moc dobře vaří - a přitom samy skoro nic nesnědí.

    A tak si dejme na Kritiku pozor. Snadno zjistíme, že je vlastně také sobecká. Ta potvora nesnese ani sebe sama. Umí se tak popřít a zpochybnit, jako nikdo jiný. Zneužívá drze našich slabin, tak využívejme těch jejich. Podrobme kritiku kritice. Třeba pak něco z toho, co navařily Spokojenost se Stagnací, zbyde…

    PS: Vlastně, chci říct, že představení se mi líbilo, a byli jste skvělí. Jen mne dostala ta blesková proměna kroužku nadšených lidiček v pochybující zmoklé slepice, a tak jsem přemýšlel, kam to pozitivno zmizelo, a proč :). Teď snad už vím. A vy?

    PS2: Coby programátor cítím filozofickou trhlinu. Nefunguje to rekurzivně :).

  • Chystal jsem se k tomu již dlouho. Kdy navštívím psychologickou masáž nějaké vykutálené společnosti, fungující na principu Ponziho schématu, hry letadlo, či prosté pyramidové přerozdělovací hierarchie, byla jen otázka času. Náhoda tomu chtěla, že mne kamrádka upozornila, že své tažení českými luhy rozjíždí právě v těchto dnech švýcarská akciová společnost Lyoness. Její prezentace jsou bezplatné a dohledatelné v předstihu na webu http://lyoness.cz , takže bylo rozhodnuto.

    Vyzbrojen zalaminovanou falešnou identifikační kartou z dílny kolegy, vydal jsem se k hotelu Andel’s na Smíchově. Kolega dorazil po chvilce také, leč kamarádka si s dochvilností příliš hlavu neláme, a tak měla smůlu, do otevřených postranních dveří jsme nakonec vykročili bez ní. Ve foyeru přednáškové místnosti už postávala zajímavá squadra lidí, vesměs oblečených do společenského, ale takovým poněkud nepřirozeným, ošuntěle rádobyelegantním stylem (ano, vím, já mám na toto téma nejméně co mluvit). Ještě že jsem šel v tom, v čem kamkoli jinam a kdykoli jindy, a nemusel se tak cítit nesvůj ještě i z tohoto důvodu. Z svíravých pochybností, zda můj fejk budou ti podloudníci akceptovat, mne vytrhla až kluzká podlaha hned za lítačkami, plná našlapanéhoo sněhu, a na poslední chvíli odvrácený držkopád. Tato nechtěná akrobacie kupodivu ničí pozornost neupoutala, ani tu nikdo nikoho nadšeně nevítal, a všude vládla jakási apatie. Jen znuděná slečna s prezenčním listem u stolku mi po chvíli pokynula, že bych se měl zapsat. Zlaté časy nadšeného skandování “Skyline! Skyline!” už jsou zjevně a zaplaťpámbu minulostí. Vzpomněl jsem si tedy na své fejkové jméno, dal si pozor, abych nádohou nevyplnil nic osobního, a pak neochotně vešel do malého, zpola zaplněného sálu.

    Zde už bylo vidět, kdo že to přišel. Vyjukaní studenti, zápasící s vysokou školou stejně srdnatě jako s finanční situací svých potřeb, postarší manželé, jejichž společenský zenit skončil zřejmě s obdobím perestrojky, a parta vypasenych vesnických ouřezků, co se zná zřejmě z velikonočních pomlázek pro třicetileté kozly a z malé pivní kopané v místní sokolovně. Do toho pár lacino naleštěných odkvétajících slečen, zřejmě toužících po dražším ohozu. Tuto nesourodou skupinu doplňoval přibržděný lidový strejda, co své pomalejší mentálno občas nevydržel neventilovat verbální formou.

    Přednáška začala. Představil se nám mladý naleštěný týpek, kupodivu vcelku snesitelného a nepříliš invazivního projevu, co zjevně dobře věděl, co má říkat, leč nebyl si jistý v kramflecích, jak vlastně. Z připravovaných vtípků mu vyšel, pokud jsem si všiml, jediný, a to na téma “aha, takže nikdo nevíte, jak legálně přijít k novému autu”. Zapnul jsem si v kapse skrytý diktafon, a zaposlouchal se do něčeho, co bych nazval špatně zahranou dvouaktovkou, byť s pečlivě gradovaným scénářem, zjevně sestaveným pro jinačí herce a asi i jiné publikum.

    Na úvod bylo nezbytné video, mající snad za úkol naladit přítomné na správné alfavlny úspěchu, seberealizace, globální všeobjímající společnosti a vysmátého života. Zpracování bylo někde mezi jehovistickou Strážní věží, reklamou na krachující aerolinky a béčkovou stranou cédéčka Enyi. Tupost českého národa ale byla v tomto případě zřejmě přeceněna, a tak mne těšily různé kyselé poznámky odněkud zezadu, co ty sladkobolnou rozjásanou trapnost růžové budoucnosti mělnily. A pak začal výklad.

    Dozvěděl jsem se, že členství v Lyoness je bezplatné, že nebudu dělat nic, jen kupovat, leč budou mi za to platit. Proč? Protože nás je hodně. V důsledku jde o to, že Lyoness dobrovolný není. Ušetřenou marži vtipně rozkládá na proplácenou část, vlastní provizi, a zadržovanou částku, kterou nutí spotřebitele kupovat nadále v té samé síti. K tomu, co jsme ušetřili, se máme šanci probojovat jen dalším utrácením svým a svých blízkých, z jejichž obratu nám část zůstane za nehty (ó jak šlechetné). Tedy, v této fázi jsme placeni úměrně tomu, nakolik zbavíme sebe a své známé svobody rozhodování. Prodejce to ví, a tedy je možné, že skutečne takovouto síť nemyslících ovcí cenově pobídne - ač jsem slyšel, že žádné smlouvy v reálu ani neexistují, a těch pár velých řetězců se účastní jen nezávazně, ve formě předplacených dedikovaných poukázek, utratitelných jen v jejich obchodě, bez ohledu na síť Lyoness.

    Tedy, jde o jakýsi dobrovolný úpis sebe a svých bližních do systému, který vás má motivovat k selektivnímu konzumu. Logicky ale, kvůli tomu jednomu procentu obratu, takováhle monstršaškárna, nikoho asi nenadchne. A proto jsou zde další, dávno profláklé páky na hlupáky.

    Zadržovaná částka vaší zbylé slevy může být vyplacena až tehdy, když nashromáždí množství podřízených plateb vašich oveček. Aby šly ale tyto platby skutečně vám, musíte v konzumu předstihnout všechny vaše podřízené, a obsadit jim přední příčky v hierarchii. Příčka je hrazena částí zbytkového rabatu, což je maximálně nějakých deset procent, a má hodnotu 1600,- Kč, kterou je nutno nashromáždit. Tedy, musíte nakoupit v ideálním případě zboží za 16000, v reálu ale daleko více, abyste ji vůbec obsadili. Proplacena bude, pokud se pod vámi sejde stejných částek 2×35, ve výši okolo 14000,-. Pozice v systému se dají také koupit předem, čímž vlastně do hierarchie investujeme namísto obchodníka, a zde už jde o nepokryté letadlo. Aktivní účastníci, kupující pozice, platí rovnou, v naději získání vyšší příčky hierarchie, kdežto běžní kupující částku skládají z mizivých rabatů, a do vyšších hierarchii se dostávají se zpožděním.

    Neboli jde o letadlo, kde se zpočátku platí odměnou obchodníka za to, že se vzdáváte své svobody nakupovat jinde, později rovnou vašimi penězi. Potěšilo mne, že na prezentaci nikdo nejásal, ba naopak, zaznívaly poznámky typu “to jsou kecy” nebo “to nemůže fungovat”. Bohužel, většina návštěvníků byla registrovaných, a tedy, na školení evidentně nikoli poprvé. Přibržděný knedla dokonce jako jediný ochotně odpovídal na otázky řečníka, snad aby se ujistil, že problematice rozumí, a od posledního školení nic nezapomněl.

    Nicméně, celá akce byla prostoupena takovou opatrnickou zoufalostí, že jsem z ní měl dobrý pocit. A tak vám tu spokojeně zvěstuji soumrak finančních letadel v Čechách (těm skutečným pro změnu přeji hodně zdaru a tolik přistání, kolik startů). Protože létání je vážně krásné. Tedy, po modrém nebi s beránky, nikoli v dluzích.

  • Je chladné a nepřívětivé ráno. Jedno z těch divných a syrových letních rán, do kterých člověk vstává, protože musí. A také proto, že chce, vždyť ono letadlo nečeká. A tak sedím spolu se svým velkým kufrem v novotou se blyštícím vagónu metra, plném spěchajících lidí, pro jistotu hned poblíž dveří. Vím, že je to trasa C, která mne má dovézt až tam, na pražské letiště. Jaká také jiná, vždyť ty další se teprve staví. Trasy D, E, F, a hlavně divná sběrná strasa S, vyjíždějící až na povrch, budoucí ozdoba všech těch futuristických vestibulů s otočnými multivstupy, připomínajícími velkého složeného hada Erno Rubika. Jistě, toho hada, co je právě velkým hitem, píše se totiž rok 1980.

    Náhle mne do nosu udeří divný, kysele hnilobný zápach. Otevřely se totiž dveře, a já chvilku rozmýšlím, jestli už nemám vystupovat. Dav divně oblečených a okázale navoněných lidí, jak vystřižených z katalogu Schoepflin, se preventivně tlačí ze dveří ven, a mně dochází, že jsme teprve na Hlavním nadraží. Ano, tady to vždy takhle divně zapáchalo, však kdo by to nepoznal. Uvědomuji si, že nestíhám, a koukám se na hodinky. 7:05. Jsou to ale hezké hodinky, digitální, poslední výkřik pokročilé japonské techniky. Pro patnáctiletého kluka, jako jsem já, hotový klenot, střípek kosmické technologie. Kousek budoucnosti na zápěstí. Budoucnosti, vonící jedničkami, nulami a tekutými krystaly, co právě ochotně vykreslují 7:06.

    Z úvah mne náhle vytrhne podezřelý pohyb. Kdosi mne pevně chytá za ruku, vzduchem se prošmikne malý ostrý nástroj, snad nějaké rydlo - a hodinky z mého zápěstí mizí. Chlápek, nápadně připomínající Davida Hasselhoffa, je hbitě strká do kapsy svého koženého sáčka, a s drzým pohledem, upřeným do mých nechápajících očí, vybíhá ze dveří. Mé myšlenky zrychlily tempo, a sám sebe překvapuji reakcí. Chytám chlápka za nohu, v druhé ruce kufr, a jakousi robinsonádou se ocitám na nástupišti také. Zlodějíček se překvapením kupodivu ani nebrání. Napadá mne, že bude chtít utéct, a tak ho držím za jeho špičatou botu ještě pevněji. Krokodýlí kůže, to mu to kradení asi pěkně vynáší, pomyslím si, a volám “Zloděj! Zloděěěj!”. Ale lidé dělají, že neslyší. A, no konečně, jeden pán mi přichází na pomoc, a už drží toho hochštaplera i za druhou botu. Darebák se začíná kroutit a kousat, a tak ho zasypává déšť ran. Vypadá to, že to ve dvou nakonec nějak zvládneme.

    Ale ouha, výtečníkovi asi dochází bezvýchodnost situace, a tak než stačím sáhnout pro své hodinky, mihnou se mi před očima jeho fialové ponožky. V ruce náhle držím vyzutý střevíc, a ta chátra zlodějská bere do zaječích. Pán je ochotný, a tak vyrážíme za ním. Udivuje nás, jak rychle dokáže takový člověk naboso bežet. Skáče přes laminátové opěrky laviček, vyměřenými skluzy vybírá zatáčky na kluzkých dlaždicích a svižně přeskakuje nechápající kolemjdoucí. Fialové paty kmitají, a jeho náskok se stále zvyšuje. Teď dokonce vyběhl na lávku, vedoucí do dalšího patra, a mizí ladným přeskokem za jejím pažením jak Zorro mstitel.

    Ztratili jsme ho. Pánovi děkuji za spolupráci, a přemýšlím s botou v ruce, co teď. Můj kufr! Kde mám vlastně kufr? Že on zůstal v metru na nástupišti! Musím se pro něj vrátit. Ale kudy? Pomalu bloumám vestibulem chladné stanice, když potkávám sestru. Aha, chtěla jet metrem hned po mně, ale také netuší, kudy to je zpět nejkratší. Stojíme hned vedle gigantického multivstupu. Vypadá to, že to snad už funguje, jakýsi mechanický demultiplexor. Když se člověk opře do te koule celou vahou, systém se pootočí, a nad vstupním otvorem se tak ukáže další písmeno. D, E, F, … S - a konečně. C. Nerad bych přišel ještě i o kufr, a tak se do otvoru vrhám po hlavě. Ha, tak takhle to je vymyšlené, on je to tunel. Skluzavka až na nástupistě. A nejsem sám, kdo ji používá. Tunel se náhle spojuje s jiným, a už nás jede několik.

    Náhle slyším z úst lidí kolem tutéž divnou větu: “V metru je mrtvé. To dál nepojede, mrtvé.”. Než mi dojde její skrytý význam, ocitám se na dlažbě nástupiště. Jsem tu správně, tady někde by měl můj kufr ležet. Ale vidím, že zde leží něco jiného - lidé. Někteří ještě sýpají, ale jiní jsou strnulí, s vypraštěnýma očima, jako by je někdo zaškrtil. Nedivím se, jakýsi divný agresivní plyn už prostoupil celé nástupiště, a začínám se dusit také. Koutkem oka vidím, ze naproti stojí souprava metra, které se nedaří z tohoto hrůzněho místa odjet. Ztěžka dýchající řidič se natahuje po ovládání, ale nedaří se mu to. Dychám zbytky nezamořeného vzduchu, co zůstal zachycen v mé igelitce, a deru se do dveří soupravy, mezi mátožné cestující. Tady trošku nezamořeného vzduchu ještě zbývá, a v duchu se modlím, aby se nám podařilo odjet včas.

    Hurá. Povedlo se, dveře se zavírají a souprava se rozjíždí. Jsme zachráněni. Stále mi ale nedochází, co se vlastně stalo. Sarin? Yperit? Pomsta šíleného teroristy? Za okénky ubíhají poslední metry hrůzné scenerie nástupiště, posetého zkroucenými těly, když tu vidím vzpřímenou postavu, jak se sklání nad velkým černým předmětem. Ano, je to můj kufr. Zůstal tam stát, úplně na kraji. Ta postava má jakousi respirační masku, takže ji nevidím do tváře, ale je vidět, že něco usilovně luští. Aha, snaží se přečíst štítek, co jsem na kufr nalepil. Štítek s mou adresou. Vím, hrozně škrábu, a na první pokus to po mně přečte opravdu jen málokdo. Třeba je to nějaký záchranář, co zjišťuje jména obětí, a nebo nějaký agent, co se dostal na místo tragédie mezi prvními. Třeba se pak dozvím, co se tu vlastně stalo a proč.

    V ruce bezradně držím botu z krokodýlí kůže, a ještě než mi nástupiště zmizí za okénky soupravy, sklouzne můj zrak naposledy k tomu záhadnému pánovi - a do očí mne praští podivná věc. Stojí tam vyzutý, jen ve fialových ponožkách. V ruce držím botu z krokodýlí kůže, a už vím, že přesně takto vypadá vstupenka do problému.

    … a pak jsem se probudil, a ještě zatepla tento neobyčejně živý sen zaznamenal na svůj blog. tak, jak se stal, v celé jeho bizarnosti. a teď hurá do práce. metrem. doufám, že nikdo nebude mít ten nevkusný nápad, a fialových ponožek budu ušetřen…

  • Položil jsem ucho na polštář, a hle - peří (mám ještě starý, poctivý) nejenže zvuk netlumí, ale dokonce svým způsobem zřejmě i vodí. Zaslechl jsem totiž psychedelické cosi - zvuk někde mezi vzdálenou odezvou běžící cirkulárky, poskakováním ruletové kuličky a kvílením meluzíny. Ještě než mi došlo, že se takto hlásí harddisk mého notebooku, položeného opodál, uvědomil jsem si, kde jsem něco podobného slyšel.

    Když pominu horečnaté stavy, kdy teplota kulminovala okolo čtyřicítek, zbývá již jen jediné - česká psychologicky laděná filmová tvorba. Depresivní táhlé a nudné záběry na černobílého hlavního hrdinu, přehrávajícího svou vnitřní rozervanost, okolo v čase strnulý prostor chodeb, industriálního odcizení, a tyto doprovodné zvuky. Dodnes jsem nepochopil, k čemu takovéto stimuly slouží, a co že mají evokovat. V důsledku mám pak pocit, zda režisér nefičel na LSD nebo něčem horším, a kolik metrů celuloidu takto zbytečně padlo, aniž by z diváka vykřesalo něco kloudného.

    Mám za to, že nejlepším stimulem je prostá přirozená realita okolo, a tedy příroda. To je totiž to jediné, kde existuje alespoň částečná šance, že věci vnímáme stejně. Vytahování vlastních horečnatých vizí před diváka, a očekávání, že jeho neuron pookřeje jakýmsi deja-vu vzhledem k prodělaným příušnicím, je poněkud liché. Takže se přimlouvám, točte filmy buď hezké, nebo reálné. Přehlídka bubáků z vašich hlav mne nebaví, páni režiséři.

  • Kdysi jsem zaslechl zajímavý výrok. Tvrdil, ze skaut je organizací, kde se malí chovají jako velcí, a velcí jako malí. Ačkoliv jsem v podstatě odkojen Foglarem, Batličkou, Zane Greyem a v přírodě jsem byl málem víc než doma (ono do té doby, než jsem pořídil domů televizi, ke svému prvnímu domácímu počítači, byl otec vášnivým turistou), začal jsem dávat tomuto zdánlivě pitomému frku stále víc a víc za pravdu. To jsem ale ještě netušil, jak často se s novodobými skauty začnu setkávat, a o jak vyhrocené scény půjde.

    Skutečnost je prozaická - Praha je tuze špatné místo pro hledání kouska zajímavé, civilizaci dostatečně vzdálené přírody. Ne že by taková místa neexistovala, ale těch pár zbývajících stihli obsadit, nebo přinejmenším zdevastovat, pražští bezdomovci, kterých je dost početná armáda. Takže, vedoucím nezbývá, než děcka na každý trošku slibný víkend vytáhnout do nějakých lukrativnějších lokalit. No a má smůla je, že bydlím v samém srdci Českého ráje, a tyto stěhovací turnusy při cestě z Prahy zažívám v plné síle.

    Tak předně, nikdo z vedoucích se neobtěžuje (narozdíl od školních výletů, kde tento problém téměř není) předem ČD nahlásit, že jaksi normálně nepříliš vytíženým spojem pojede o 100 lidí navíc, tedy víc než dvojnásobek. Tuto svou liknavost se pak snaží kompenzovat nákupem místenek (které normálně nikdo nekupuje, a tedy jsou většinou k mání všechny) pět minut před odjezdem vlaku. Protože očekávali nejspíš šinkanzen, což ty dva vagonky modernizovane Vindobony neasociují, postávají v chumlu na nástupišti, a až těsně před odjezdem, kdy normální cestující dávno zaujali svá místa, vezmou vybraný vagón útokem. Nejlépe ten první motorový, kde je jen poloviční kapacita sedadel, a kvůli strojovně není možné projít do dalších vozů soupravy.

    Cestující tak náhle vidí, jak se vagón plní davem rozjívených dětí, narozdíl od nich plných energie, a odněkud zezadu volá vedoucí, že “všichni vstyk, my máme místenky”. Čistě z důvodů fyzikální stlačitelnosti lidského těla je jasné, že k žádné výměně míst nedojde, a stav, kdy dospělí sedí, a děti jsou natlačeny v uličče, je v danou chvíli asi jediný možný. Tak vedoucí aspon dostatečně nahlas zpeskuje za neslušnost a hulvátství přítomné důchodce, proč jeho ovečkám neuvolnili místo, kdyz jej mají zaplacené, a ani mu nedojde, že tím hulvátem je tu on - neinformoval předem o výjimečné situaci v dopravě, a dráhy budou sotva obtelefonovávat skautské oddíly v celé Praze, jestli náhodou zase nechystají nějakou velkolepou víkendovou akci a kde že to vlastně bude.

    Celé to pak korunuje další příval lidí v Neratovicích, Všetatech, a v Boleslavi komprese vrcholí. Pokud je některý z sedících starších lidí hubatější, obvykle se rozvine debata na téma, kdo si co zaplatil, a jak jsou ty dráhy neschopné předvídat. A tak se ukazuje, že co odedávna zvládali fotbaloví fanouškové nebo třídní učitelé, je pro dnešní přibržděné skautské vedoucí naprosto nepřekonatelný problém. A já si říkám - nebyl hlavní vlastností skauta i dostatek fištrónu, skromnosti a slušnosti? Proč se vůbec tyto pragocentrické venčící tlupy zovou skautskými, když z jejich pojetí výletu kape leda neschopnost, mastňáctví a buranské manýry?

  • Mám beznadějně rád hory. Fascinují mne svou krásou, majestátností i stylovou čistotou. Přitahují pozornost jak městských znuděných zbohatlíků, tak ošlehaných horských vůdců. Na své si tu přijdou milovníci extrémních sportů, lovci dálkových rádiových spojení, vykopávači vojenské historie, sběrači borůvek a také různí milovníci odcházející romantiky 19. století, co v našich horách nějakým způsobem donedávna přežívala.

    Vzpomínám, jak byl švagrův bratr Ralph u vytržení, když loni v alpské horské chatě dostal večer na stůl lavór s vodou a žínkou k umytí. Básnil o tom, jak to bylo skvělé, a že by mu tam vlastně ten sprchový kout nebo i jen samotný vodovod vadil a kazil dojem z horské rekreace.

    Bohužel, v našich horách pozoruji poslední dobou trend spíše opačný. Poprvé jsem si všiml, že něco není v pořádku, na jizerskohorské rozhledně Bramberk, kousek nad pověstnou maxovskou loukou s vyšmelenou chatou paní Paroubkové. Oprýskaná rozhledna byla ověšena divnými girlandami žárovek, snad pozůstalost z předloňského silvestra, a obklopena poutači zmrzlinářských firem různé doby původu i různého stadia rozpadu. Bylo otevřeno, a tak jsem se vydal stoupat vzhůru. O rozhlednu se evidentně nikdo nestaral, ale jakési pokusy o opravu tu a tam vidět byly - sádrou zamatlané vypadlé vitráže, a v nejvyšším patře dokonce mycí houba, plnící tentýž účel. Buď došla sádra, nebo se panu pronajímateli nechtělo tahat s pytlíkem až nahoru. Vše bylo zašlé, špinavé, jako by vytažené z depozitáře vyplaveného muzea. Přepadl mne náhle pocit zmaru, omšelosti a zašlých časů, kdy dobře již bylo. Z výletu jsem se vracel smutný.

    Další setkání s tímto novodobým fenoménem proběhlo nad Příchovicemi, u známé rozhledny Štěpánka. Krásná smíšená bučina kořenovského lesa byla náhle vystřídána poházenými kyblíčky, lopatkami, rozbitými kýčovitými hračkami a zbytky nějakého textilu. Opodál stála napůl vyvalená houpačka dětského hřiště, vůbec se sem nehodící, a hned vedle jakýsi pozůstatek starověkého sídliště, s opršelými houněmi a neumělými malůvkami zvířátek na neopracovaném dřevě. Podobně vypadá snad cikánské ležení nebo skautský dvorek těsně po skončení odpoledních aktivit, ale ne snad jedna z nejznámějších rozhleden Jizerských hor. Majitel či pronajímatel evidentně nepochopil, že kdo vystoupává k horské rozhledně, touží vidět rozhlednu, a ne neumělý pokus o skautský stoneage-disneyland.

    Poslední ránu jsem dostal nyní, na mém oblíbeném kopci Kopanina. U silnice stála odjakživa restaurace Myslivecká chata, nepsané centrum lokality. Byly zde k mání jak klíče od věže (odkud vidím až naši střechu), tak i celoroční nabídka zvěřinových specialit, které opravdu stály za to, chutí i cenou. Interiér byl vkusný, stylově horský, prosluněný, a návštěvníci se jen hrnuli. Bohužel, dnes je vše jinak. Chata je většinu času zavřená, zato okolo probíhá čilý ruch. Na plácku se vyrojilo asi dvacet neonově pomalovaných větrníků, které už expandovaly vedle do lesa, a igelitem vyložený neumělý dolík, co snad bude jednoho dne rybníčkem. Stavidlo sice říká, že se napuštění netřeba obávat, ale nevkusný sádrový vodník uz trůní na pařezu opodál. Krásné nabílené průčelí chaty bylo “vyzdobeno” nevkusně pestrobarevnými kytičkami a motýlky, a vedle pribyla obytná buňka, přestavěná na bufet. Místo zvěřiny je nabízen králík a smažák. Takže, u Kopaniny jsem byl nucen udělat si křížek.

    Naštěstí, při svých výletech po horách jsem měl i povzbudivější zážitek, a tím byla krkonošská Vosecká bouda. Dýchá z ní klid a pohoda konce devatenáctého století, a fortelná horská bytelnost. Dřevěný interiér tam trošku kazí jen stříbrný televizor, pamětník nevkusu devadesátých let, jinak není co vytknout. Lovecký salónek je plný trofejí, a nabízí nádherný výhled na jih, do údolí Mumlavy. Plzeň měli vynikající a za rozumný peníz, takže pospěšte, než ji někdo bez špetky vkusu a úcty k tradici zprivatizuje či pronajme ke svému bohulibému podnikatelskému záměru, a začne také připomínat cikánské ležení. V tomto případě navíc s vysokohorskou přirážkou…

  • Jsem technicky (stále ještě, kupodivu) orientovaný člověk. Nespokojuji se s tím, že něco nějak funguje, chci vždy vědět i jak to funguje, a proč to funguje. Má ochota nořit se stále hlouběji k těm nejzákladnějším stavebním kamenům pak sice často vede k rozčarování a konstatování, že to až tak docela nefunguje, ale to už je jiná kapitola. Přes to všecho mám rád zároveň i věci nevysvětlitelné, záhadné, a občas se přistihuji, že je před rozumovou analýzou podvědomě chráním. Náhle mi je paradoxně milejší údiv a neznalost, než syrová skeptická pravda. Kde tedy leží ta hranice mezi nevědomostí hezkou, kterou si člověk hýčká, a nehezkou, kterou se snaží rozumem překonat?

    Mám pocit, že jde o další silně individuální záležitost. Někomu by zahrada připadala méně hezká a tajemná, kdyby si nemohl představovat, jak kolem jezírka v rohu v noci tančí víly. Někomu jinému zase pro pocit dotyku s tajemnem stačí filozofické úvahy o původu setrvačné síly, bezrozpornosti matematických axiomů, nebo konečnosti jsoucna. Ale jsem přesvědčen, že obě složky dřímou v každém z nás. A že ta druhá z nich rozhodně není popelkou, ale neméně důležitým stavebním kamenem spokojené existence.

    Nad tímto paradoxem uvaoval již režisér Tarovskij ve svém zpracování Stalkera (jeden z mála filmů, kde jsem měl chuť zařvat na celé kino - proboha, mlčte, vždyť tam konečně řeší něco podstatného a neplácají nesmysly). Postava spisovatele představuje svět, bažící po záhadách, ezoterii, senzacích a tajemnu. Dovolil bych si tvrdit, že jde o podobné vnímání krásna, jako u baletu, divadelního představení nebo knihy - přijímáme cosi, co rozvíjíme dál ve svém vnitřním světě, a vazba na případnou strohou realitu by byla spíš na škodu. Naopak postava vědce, úzkostlivě striktního pedanta, popisuje opačný extrém - snahu o racionalizaci a exaktní popis světa. Tak aby vše mělo systém, řád i vysvětlení. Je to vlastně touha po systému, porozumění, po odstranění pocitu frustrace z nevědomosti. A v podobě poznání pak přichází i úleva a s ní radost.

    Tento vnitřní svět, úmyslně izolovaný od vnějšku, spolu se snahou o poznání reality, pak dotváří celý kontext existence. Vlastně - cosi tam chybí. Něco nezávislého, silného, co existuje nezávisle na realitě i představách fantazie. Něco, co člověku říká, že věci nejsou jen tak. A že existence má jakýsi vyšší smysl, a že je lepší být, než nebýt. Je to obyčejná víra. Věc, kterou kritizují oba tábory - racionalita jí vytýká tmářství a odklon od reality, pro fantazii je zase příliš sešněrovaná a konzervativní. A přitom je jako jediná nezávislá, silná sama o sobě, a schopná pomoci i tam, kde realita tísní, a fantazie produkuje noční můry. Zajímalo by mne, kde se v mozku bere. A v co věří ti, co se zaštiťují tím, jak v nic věřit nepotřebují. Dnes, po zániků vlivu církve, se víra stává zajímavým fenoménem. Nezanikla spolu s nimi, a roste si po svém. Otázka je, do jaké podoby vlastně.

  • Spadli z nebe. V podstatě během krátké chvilky. Nikdo je nezval, nikdo je nečekal, nikomu neměli co nabídnout, a přesto tu náhle byli. Ba co víc, přímo drze trůnili u mě doma, v samém obýváku. Oč byli hloupější, o to víc byli slyšet. Čím hůře se dovedli vyjádřit, tím více se vyjadřovali, a pokud možno ke všemu. Hláškovali tu jeden přes druhého své povrchnosti, zcela nazdařbůh. A bylo jich moc. Byli tu a přitom sami si ani neuvědomovali proč a díky čemu. A co je nejhorší - dnes dokonce slavili své malé výročí, desetileté.

    Ale dobrá, vezměme to popořádku. Kdysi dávno, psal se rok 1995, jsem vyplul od svých tranzistorů, páječky, ZX Spectra, Amigy a kalafunových výparů do vod Internetu. Náhle se mi otevřel nový velký svět, protože všechna ta legendární jména, co se předtím objevovala v záhlaví různých chytrých programů či knížek, byli náhle reálně existující lidé. Dosažitelní, milí, reagující, a přínosní. Když se jich člověk na něco zeptal, dostal vždy hodnotnou odpověď, promyšlenou, pravdivou a často i vtipnou. A nemuselo jít jen o věci počítačové. Bavit se s nimi mohl kdokoliv o čemkoliv. S jejich názory nemusel sice vždy souhlasit, ale i tak bylo zajímavé si je poslechnout - měly totiž myšlenku, hlavu i patu. Zkrátka, Internet byla akademická záležitost pro vyvolené, obývaná intelektuálně bohatými osobnostmi, kde bylo komunikovat milým potěšením.

    Pak ale nastala změna - kdosi neprozíravě rozhodl, že té selanky už bylo dost. A že Internet by tu měl být pro všechny, jakožto pramen vědění i vzdělání. Prostě taková informační studánka. A tak se začal Internet lavinovitě zavádět do škol. Nejdřív na gymnázia a technické střední školy, ale posléze i na školy základní a snad ještě dále (projevy tomu často nasvědčovaly). Náhle se na Internetu vyrojily různé Čičulienky, Las3rB0yové, haxx0ři, Sexice, Sexoshkové a dokonce i Lízačkund a padesát inkarnací TVOJE_MENo z nejmenovaného internetového klubu. Zkrátka, namísto osobností někdejších zázračných dětí tu byla anonymní, hlučná a průbojná telecí mládež, co jen vyměnila zahulené předsálí místní diskotéky za virtuální prostor za monitorem tátova písíčka. Protože, ono to začalo být in už i pro ně. Móda dorazila k té správné chytlavé cílové skupině. A s nimi přišla i jejich povrchnost, připitomělé hodnoty, afektovaný styl zábavy i vzájemné komunikace, připomínající spíš bezcílné hláškování a přebíjenou, než diskuzi. Kdo plácnul větší ptákovinu a vysloužil si tím od jediné přitomné znuděné slečny prstíkem pracně vyťukaný LOLek (to pokud našla včas Enter), byl kingoš největší, a nemálo krutopřísný rychtář. Do naší informační studánky tak začaly padat výkaly, jejichž autorům bylo zcela putna, co že v ní původně bylo, nebo snad být mělo.

    Původní technologe znalí obyvatelé se ocitli náhle v menšině, a ta nešťastná nálepka divných lidí je dostihla i zde. V obývaku, který si sami pro sebe vybudovali. A vybudovali bohužel natolik dobře, že se v něm zalíbilo i těm, před kterými se do něj uchýlili. Náhle bylo zbytečné vysvětlovat a argumentovat, protože proti sociálně vytuněné odpovědi “SI DEBIL” oponovat nelze. Na podvacáté položenou otázku “A POLIKAS???” také nebylo co odpovídat. Ti lidé netušili, k čemu slouží byť jen klávesa CapsLock, natož aby byli schopní seznat, že Internet není jen otáčející se Éčko nejmenované padavé aplikace na pentiu jejich papá. Kdo používal souvětí či formuloval myšlenku, byl náhle otravným sucharským šprtem, co kolem sebe jen stele rozumem. In totiž bylo mluvit křupansky, prostě sebevědomě a hloupě dunět, a nesnažit se o nějaké zbytečné mentální piruety, které zřejmě začínaly kdesi u smysluplného souvětím s méně než třemi hrubkami.

    Ale čas šel dál. ČičuLienky, EcStaSyB0yOvé a TVOJE_MENa povyrostli, čtení jim konečně (se zpožděním jen nějakých deseti let) přestalo činit vážné problémy a informace prvně dorazily do jejich mozků. Záhy zjistili, že sami sobě skutečně asi nic zásadního nesdělí, a tak se vydali nesměle hledat informace okolo. A začali u těch nejjednodušších, které byli schopni strávit. Octli se tak u různých sloupků, svodek, a aktuálních glos nejdostupnějších informačních médií. A podobně jako se malé dítě dokáže smát groteskně kulhajícímu invalidovi, nebo roztržitému vědátorovi, začala si tato čerstvá informační batolata tropit šprýmy z toho, co jim zrovna přislo směšné, a co pochopili. Ještě častěji ovšem z toho, co jaksi nepochopili. A právě toto se stalo osudné i Věře Pohlové. Z její nadsázky (kterou si navíc pravděpodobně přikrášlil redaktor deníku Metro) o zakázání všech těch internetů a počítačů se stala legenda. A to tím “vtipnější”, čím méně daný uhrovitý výrostek nebo čerstvě podmalovaná cácorka o těch internetech a počítačích věděli. Vznikl tak fenomén memu, jakéhosi “kulturního genu”, který se sám šíří.

    Je to vlastně novodobý střet generací. Internet je taková velká vesnice, a diskuzní fóra připomínají její hospodou. Mají své vyhazovače, štamgasty, stálá menu i nepsaná pravidla. Ale internetová hospoda má narozdíl od té vesnické jednu podstatnou nevýhodu - ke stolu štamgastů si mohou kdykoli přisednout patnáctiletí utřinosové, a dělat anonymní ramena. Nemusí čekat, až dostanou rozum, až něco dokází, nebo až budou jejich názory natolik kvalitní, aby je ti starší a dospělí vzali sami mezi sebe - mohou to udělat rovnou, hned jak je to napadne. A rozhořčenými reakcemi starších se dobře pobavit, a vše nové, nepochopitelné či nepochopené šířit dál, mezi stejně nezralé, coby lolek a vtip století.

    A tak je pro mne desetileté výročí Věry Pohlové spíš smutným mementem. Mementem toho, že jsou tu pořád a ještě neodešli. Jejich řady stále doplňují čerství příchozi - hloupější, hlučnější, víc free a proto otravnější. A tak jen čekám, kdy se objeví něco víc cool i víc in, aby šli zase o dům dál. A abych měl pokoj. I když - kdo ví, možná půjdu za nimi, a jejich neomalenou nejapnost jim občas připomenu, jako jsem to dělal doteď. Ona je to, ruku na srce, svým způsobem také zábava.

  • Kdo mne zná, možná občas zapochyboval, zda mám vůbec všech pět pohromadě. Ale ano, mám, a tento příspěvek takové nejapné pochyby hodlá definitivně rozprášit. Rozpráší je v jistotu. Ve svém čtyřbitovém miláčkovi PC-1211 jsem totiž před chvilkou nalezl tento podivný záznam:

    10 REM LUCIEDEVKITNOVATNTMOBILEWMORGENTHALER

    Co to znamená? No, je to prosté. Před časem zmínil Cl..k, že by nebylo od věci napsat na blog nějaký ryze emocionální výlev o tom, co mne prostě štve, bez snahy o jakýkoliv filozofický přesah nebo zbytečnou racionalizaci. Poťouchlý argument, zda by nebylo daleko kratší psát spíš o tom, co mne neštve, neuspěl, a tak jsem si touto poznámkou připomněl, čemu že jsem se to chtěl věnovat. Veskrze jde o věci všemi oblíbené, maximálně ignorované, a proto nebude od věci podívat se, čím že mne nebetyčně se..ou (eufemismus).

    LUCIE - nejde kupodivu o žádnou konkrétní ženu (žádná lucie mi nic neprovedla, zatím), ale o českou, všemi milovanou rockovou skupinu. Všemi, jen ne mnou. Od samého počátku mne totiž nebetyčně se..e hlasový projev Davida Kollera. Už coby malý chlapec, s magnetofonem TESLA B-4, očekávající z rozhlasové hitparády Formule Pop nějaký ten flák od Tublatanky, Teamu, Orlíku, Tří sester nebo Plexis (pozoruhodné bylo tehdejší spektrum), jsem nelibě nesl už jejich prvotinu “Troubit na trumpety by se nám líbilo”. Pražsky roztlemená éčka mečícího zpěváka, nejapný text nedávající smysl od IQ 70 výše, a rozhárané nezáživné aranže si mne nezískaly. Pozdější počiny, jako “Dobrá kočzka která nemlsá”, “Vona říká jó” nebo “Pohyby” ale dokázaly, že šlo zřejmě o jejich textařský i invenční strop tvorby. Muzikantský stereotyp aranžérského neumětelství, připitomělé texty, kořenící nejapnost prvoplánově implantovanými dvojsmysly, degradovanými na jednosmysl, a tatáž demence, prosakující i do všech odnoží této divné partičky (Kollerovy sólovky, Wanastowi wjecy). Jedinými výjimkami jsou asi “Šrouby do hlavy” a “Černí andělé”, ale není divu, když jde o napodobeniny White Wedding Billyho Idola a klon českého europeizovaného tancovačkového poprocku 80. let.

    DEVKIT - sprosté slovo. Jakási komeční uplácanina, mající za úkol evokovat pocit, že bez ní by nic nevzniklo. Mé filozofické nitro drásá přímým atakem na problém slepice a vejce - v kterém že devkitu byl stvořen váš devkit? Je to jen extrapolace hloupých snah o kupčení s nevědomostí. Nemusíte znát jeden princip, jak ta naše zhůvěřilost doopravdy pracuje. Stačí vám znát tucet kontraintuitivních workaroundu, jak cosi polochodivého uplácat v našem devkitu. Který si rádi za penízky koupíte, aby se vám lépe vyvíjelo. Existence devkitu totiž nabourává rovnici kontinuity. Programátor je veden k hrdosti na to, co vše díky devkitu nemusí znát, ač by přesně tyto základy a vazby měl znát v první řadě. Devkit je pro mne stejně potřebný, jako pro závodního cyklistu pomocná kolečka. Jde o ohyzdnou protézu pro lidi, kteří chtejí stavět domy, ale neumí namíchat maltu. Řekněme si to rovnou - ti schopní si podporu pro své vyvíjení dávno napsali sami, a těm neschopným to do ruky nepatří tak jako tak.

    NOVATN - televizní noviny na TV NOVA. Věc nepopsatelně tupá, bulvární, vtíravá a nemístně glosující. Nemine autonehoda, aby NOVA nepřispěchala s vševysvětlující infografikou, takovou, aby si i strejc, co je schopný sejmout 2x týdně vlastní popelnici při pokusu o zaparkování, řekl: “no to je přeci jasný! Jak jsou ti lidi blbí! tohle přeci vidí každej!”. Nově nestačí podávat tendenční a zkreslené bulvární zpravodajství, oni k němu rádi dodají í neméně bulvární a tendenční předžvýkaný názor. Nemám rád, pokud je z diváka dělán nemyslící osel, a už vůbec se mi příčí, pokud se čeká, že za svou denní nálož předpřipravených pseudonázorů, povrchních jak tato stanice sama, bude slastně hýkat blahem. Občas mám pocit, že začínám hloupnout a senilnět, ale dokud jsou pro mne zpravodajství ala NOVA nestravitelná, ještě to nebude tak špatné. Kdysi jsem Vovkovi Železnému napsal (a poctivě rozCCoval po Internetu, někdy to tu také zveřejním) dopis do Volejte řediteli. Byl poněkud kousavý, a NOVU jsem v něm přirovnal ke kuličče, snažící se nalézt pozici minimální energie na reliéfu diváckého vkusu. Zatím se jí daří znamenitě.

    TMOBILE - ze všech operátorů spolehlivě ten nejrůžovejší, nejmládežničtější, nejproevropštější a nejfrikulínštější Tadadadydá naprd kolos. Jejich reklamy jsou vyjímečné v tom, jak mne dokáží nudit a štvát paralelně, ač bych čekal, ze se tyto dva atributy vylučují. Image tohoto povedeného molochu je pro mne jak okénkem na Mars - divní trendy lidé tam dělají za podkreslení divnou trendy hudbou divné trendy nesmyslnosti, zakončené vždy Tadadadydá. Celé mi to připadá jako jeden velký trip o tom, jak být vymazleně trendy a ještě se zasněným pohledem platit za nevýhodné služby.
    Neživotaschopná načančaná korporátní vize jak od Mattela pro civilizací zdegenerované lidi, jejichž povrchnost plave na hladině soudobého konzumu jak hovínko na hladině dětského brouzdaliště.

    WULFFMORGENTHALER - tato kdysi trefná dvojice internetových stripařů mi začala vadit přesně ve chvíli, když začali přebírat dávno známé vousaté vtipy, a dělat je ještě křečovitěji údernější, zábavnější, a více Adidas. Vadí mi jejich postoj !ekologie je nám pro smích, a jsme na to hrdí”, zrovnatak jako tiché odhodlání plavat v civilizační žumpě v hlavním proudu a ještě postřehy z této zaprděné optiky vydávat za satirický underground, kde nic není nemožné. Je nemožné. Poslední dobou je nemožné se těmto výtvorům zasmát, protože jsou buď ordinérní, nebo nejapné, nebo jde o vtip, co už 5x oběhl internet dokola, v daleko vkusnější podobě. A tak z jejich divnéhio humoru zůstávají akorát drobečky v podobě recyklovaných postaviček, kde je daleko humornější samo jejich zařazení do stripu, než konkrétní role, kterou v něm zastanou. Už nějaký čas jde o humor pro přibržděné a přibržděnější, a vtip se odstěhoval jinam.

    Nemusíte se mnou souhlasit, a docela bych se divil, kdyby se našel byť jen jediný čtenář tohoto kyselého blogu, který by mi všech pět pohromadě odkýval. Ale to je asi tak vše, co s tím naděláte.

  • Nerozumím asi filozofii liberalismu. Možná ji nerozumím proto, že to žádná pořádná filozofie není (Ayn Randová promine), ale mysleme si na chvíli, že ano. Naivitě komunistických či křesťanských ideálů se dnes směje kdekdo, kdežto nad kontroverzními tržními poučkami se jen uznale kývá hlavou jako nad receptem na jediné možné fungování světa. Klíčovými zaklínadly jsou v nich pojmy zisku a růstu, nadřazené všemu.

    Při nikam nevedoucích diskuzích s obhájci trhu coby všeléku jsem často došel až na zásadní spor, a sice k samotnému zlatému teleti, institutu zisku jako takového. V mém podivínském světě totiž nemá žádnou logickou oporu. Co že je vlastně ten zisk? Suroviny, materiál, návrh i práce mají svou cenu, čímž určují i cenu výrobku. Jeho prodejem tedy nemohu mít zisk, za předpokladu, ze tuto skutečnost ctím. Zisku dosáhnu teprve tehdy, pokud výrobek prodám dráž. Jak se mi taková věc může povést? Inu, zákazník je možná neinformovaný, a netuší, jak levně výrobek vzniknul. Zákazník je možná v nouzi, a výrobek potřebuje stůj co stůj, a nad cenou pak mávne rukou. V obou případech jsem ale spáchal neetickou hanebnost, kdy jsem si namastil kapsu na něčí nevýhodě. Byl bych bloud, kdybych si nevšiml, že právě tato nevýhoda mi nahnala vítr do plachet, a nechtěl bych, aby to tak bylo i příště. Nikomu tedy nebudu nic prozrazovat, a postarám se, aby si bez mých sirek nikdo ani neškrtnul. Skoro se pak zdá, že nejjistějším generátorem zisku je neinformovaná společnost, toužící po spotřebě, a ochotná šidit se navzájem, co to jde. V takovéhle džungli pak k sobě snadno najdou cestu ti s nejostřejšími lokty, a za pomoci vzájemných dohod budou chtít svou výhodu ještě posílit.

    Ale pozor - není to tak zlé a černobílé. Je zde přeci konkurence. Kdokoli může nabídnout lepší řešení ostatním, a pokud bude opravdu lepší, lidé mu dají přednost. Otázka je, kudy cestičky k tomuto zlepšování vedou - vedou okolo neustálého testování, co vše jde udělat lépe - pokud vynecháme aplikaci nových vynálezů a principů (chvályhodné), je zde jeste široké spektrum možností, jak snížit kvalitu tak, aby zákazník nic nepoznal, a jak jej donutit, aby musel zanedlouho kupovat výrobek znovu. Z tržního hlediska je přeci nejlepším výrobkem takový, který se porouchá hned druhý den po uplynutí záruční lhůty. A tak máme buřty, ve kterých je všechno možné, jen ne maso, elektroniku, která vydrží rok, maximálně dva, jízdní kola, kde se ráfek po najetí na kámen změní v osmičku, a boty, které vydrží jedno léto.

    Levně prodané, ještě levněji vyrobené, a s kvalitou, která zaručuje brzkou další poptávku. Démon trhu se nažral, zboží se otáčí, zisk je maximalizován. Ale, ruku na srdce, co jsme získali? Nekvalitní výrobky, povinnost neustále obnovovat sortiment, vyrabované zdroje surovin, hromady odpadu a pocit, že zítra už bylo včera. Zisk dneška jsou pak peníze, za které si nic pořádného ani nelze koupit, protože se to už nevyrábí. O věc, která by vydržela desetiletí, jaksi není zájem. Žijeme dnes, spotřebováváme dnes, a eskalace dnešního zisku žádá povinnost v tomto křeččím kolečku běžet zítra dál, jen ještě zběsileji.

    Když jsem byl malý, říkalo se, jak nám bude v roce 2000 hej - pokrok vědy a techniky umožní, aby za nás pracovaly stroje. Lidé nebudou dřít, a budou chodit do práce jen tři, maximálně čtyři dny v týdnu. Planeta je štědrá, a i tak se hravě uživíme. Pokvetou především služby, aby ty naše prodloužené víkendy byly zajímavější. Ale ouha - místo aby stroje sloužily lidem, lidé začínají stále více sloužit strojům. Stroje jsou totiž hloupé, a narozdíl od vynálezů matičky přírody neznají kouzlo samoobnovy ani pud sebezáchovy. Se vzrůstající složitostí věcí okolo a sílící nepohodou při jejich údržbě se paradoxně pachtíme za zjednodušením života a větším pohodlím. Pracujeme na tom, abychom nemuseli pracovat. A to tak usilovně, až zapomínáme, že jsme s vaničkou dávno vylili i dítě, bylo-li kdy vůbec nějaké. Jde o samoúčelný pokrok, pokračující setrvačností. Blahobytu a pohodlnosti se dávají a musí dávat stále nové a nové atributy, jen aby bylo co vylepšovat, na čem pracovat, a kolotoč se nezastavil.

    Jsme asi jediným druhem, kterému nestačí, pokud příští rok budou věci zcela stejné, jako ten minulý. Druhem, co dávno rezignoval na udržitelný rozvoj, a se zvrhlou radostí jede po skluzavce růstu. Co je asi na jejím konci, je nabíledni - je jen otázka, nakolik je korýtko tobogánu vzdáleno od Země, a zda ještě půjde včas vyskočit, aniž by bylo nutné začít zase od klacku. A propos, víte, jak funguje operační systém? A jak se vydělí dvě čísla? A jak funguje tranzistor nebo pentoda? A jak zabít, stáhnout, vyvrhnout a upéct králíka? A kde najít pazourek a jak ho přitesat?