• Už nadpis dává tušit, že dnes to bude na filozofickú notečku. Ne, nepřišel mi mail, že můj blog je již dlouho spící, ani necítím potřebu zaplňovat webový prostor plky. Výjimečně. Zcela sebenekriticky ale přiznávám, že cítím nutkání sdělit zásadní životní pravdu, která na mne vykoukla zpoza včerejší pozápasové divadelní reflexe, kde debutovali mí kamarádi. Tedy, zde je, tak slyšte - nikdy neponechávejte kritiku bez kritiky!

    Začalo to paradoxně happyendem - ne zcela vyvedený premiérový zápas zkušeného týmu proti nováčkům, kde jsem ještě méně vyvedeně účinkoval coby pomocný rozhodčí, měl toho večera až nebývalé štěstí na diváky. Přičítám to tomu, že zkrátka nováčkové herci pozvali své známé nováčky diváky, a ti jsou tak vděčným publikem, že se smějí každé hlášce a velkoryse ignorujícím většinu chyb. Závěr zápasu se proto nesl v úlevně povzneseném duchu, připomínajícím pocit kurzisty, co sjel s nasazením života černou sjezdovku, nebo plachtařského eléva po prvním nouzovém přistání.

    A pak se objevila. Kritika. Během ani ne pěti minut, veškerá euforie, ten nenapodobitelný a nezištný dárek publika účinkujícím, kolektivně padla. Za oběť kritice. Kritika je totiž náročná dáma. Bere si radost z toho, že věci jsou tak, jak jsou, a výměnou nabízí vágní přísliby budoucího zlepšení. Prý by bez ní nebylo možné. Zamlčuje ale, že tuto daň hodlá vybírat pravidelně, krůček po krůčku, podél celé té kalvárie, vedoucí až - k Dokonalosti. Což je její rodná sestra, neméně sebezfanfrněná. Vábí k sobě pošetilce, do slepé uličky, ze které vede cesta leda zpátky. K jejich matce, Nedokonalosti, obyčejné ženské, kterou rádi vidíme jako známé dejuvu.

    Kdysi jsem se zapletl, s oběma dámami. Příjmením se jmenovaly Strojové, možná Kódové, ale jak jsem zjistil, umí se vydávat za kohokoliv. Ta první u mne leštila kliku po mnoho let, několikrát denně, a snědla toho za celý regiment. Zneužívala mé touhy spatřit z její sestry, Dokonalosti, alespoň kotník. Mám pocit, že jsem jej viděl. Ale byl zkrabatělý a svrasklý. Uvědomil jsem si, jak hrozně stará je ta osoba. Možná stovky, tísíce, ne-li více let. A jak je osamělá, protože ti, co nevzdají cestou a dojdou k ní až na dohled, nakonec vezmou do zaječích také. Ba ne, až tak ošklivá tato siréna zase není, to si jen člověk s hrůzou uvědomí, kolik toho obětoval, a výměnou získal. A zahne kramle.

    A pak přijde to hlavní překvapení. Na svém úprku míjí nesčetné zavřené dveře s cedulemi “kritice vstup zakázán”. Jsou to dveře nevábné, na divných domech zjevně divných lidí. Ale ozývá se za nimi mlaskání, a vida, u stolu tam sedí jiné dvě ženštiny. Nejsou tedy vůbec nóbl, ale i tak mají něco do sebe. Jmenují se prý Stagnace a Spokojenost, jak mi jeden z té lůzy prozradil. A mlaskal on, ty ženské prý moc dobře vaří - a přitom samy skoro nic nesnědí.

    A tak si dejme na Kritiku pozor. Snadno zjistíme, že je vlastně také sobecká. Ta potvora nesnese ani sebe sama. Umí se tak popřít a zpochybnit, jako nikdo jiný. Zneužívá drze našich slabin, tak využívejme těch jejich. Podrobme kritiku kritice. Třeba pak něco z toho, co navařily Spokojenost se Stagnací, zbyde…

    PS: Vlastně, chci říct, že představení se mi líbilo, a byli jste skvělí. Jen mne dostala ta blesková proměna kroužku nadšených lidiček v pochybující zmoklé slepice, a tak jsem přemýšlel, kam to pozitivno zmizelo, a proč :). Teď snad už vím. A vy?

    PS2: Coby programátor cítím filozofickou trhlinu. Nefunguje to rekurzivně :).