• Je chladné a nepřívětivé ráno. Jedno z těch divných a syrových letních rán, do kterých člověk vstává, protože musí. A také proto, že chce, vždyť ono letadlo nečeká. A tak sedím spolu se svým velkým kufrem v novotou se blyštícím vagónu metra, plném spěchajících lidí, pro jistotu hned poblíž dveří. Vím, že je to trasa C, která mne má dovézt až tam, na pražské letiště. Jaká také jiná, vždyť ty další se teprve staví. Trasy D, E, F, a hlavně divná sběrná strasa S, vyjíždějící až na povrch, budoucí ozdoba všech těch futuristických vestibulů s otočnými multivstupy, připomínajícími velkého složeného hada Erno Rubika. Jistě, toho hada, co je právě velkým hitem, píše se totiž rok 1980.

    Náhle mne do nosu udeří divný, kysele hnilobný zápach. Otevřely se totiž dveře, a já chvilku rozmýšlím, jestli už nemám vystupovat. Dav divně oblečených a okázale navoněných lidí, jak vystřižených z katalogu Schoepflin, se preventivně tlačí ze dveří ven, a mně dochází, že jsme teprve na Hlavním nadraží. Ano, tady to vždy takhle divně zapáchalo, však kdo by to nepoznal. Uvědomuji si, že nestíhám, a koukám se na hodinky. 7:05. Jsou to ale hezké hodinky, digitální, poslední výkřik pokročilé japonské techniky. Pro patnáctiletého kluka, jako jsem já, hotový klenot, střípek kosmické technologie. Kousek budoucnosti na zápěstí. Budoucnosti, vonící jedničkami, nulami a tekutými krystaly, co právě ochotně vykreslují 7:06.

    Z úvah mne náhle vytrhne podezřelý pohyb. Kdosi mne pevně chytá za ruku, vzduchem se prošmikne malý ostrý nástroj, snad nějaké rydlo - a hodinky z mého zápěstí mizí. Chlápek, nápadně připomínající Davida Hasselhoffa, je hbitě strká do kapsy svého koženého sáčka, a s drzým pohledem, upřeným do mých nechápajících očí, vybíhá ze dveří. Mé myšlenky zrychlily tempo, a sám sebe překvapuji reakcí. Chytám chlápka za nohu, v druhé ruce kufr, a jakousi robinsonádou se ocitám na nástupišti také. Zlodějíček se překvapením kupodivu ani nebrání. Napadá mne, že bude chtít utéct, a tak ho držím za jeho špičatou botu ještě pevněji. Krokodýlí kůže, to mu to kradení asi pěkně vynáší, pomyslím si, a volám “Zloděj! Zloděěěj!”. Ale lidé dělají, že neslyší. A, no konečně, jeden pán mi přichází na pomoc, a už drží toho hochštaplera i za druhou botu. Darebák se začíná kroutit a kousat, a tak ho zasypává déšť ran. Vypadá to, že to ve dvou nakonec nějak zvládneme.

    Ale ouha, výtečníkovi asi dochází bezvýchodnost situace, a tak než stačím sáhnout pro své hodinky, mihnou se mi před očima jeho fialové ponožky. V ruce náhle držím vyzutý střevíc, a ta chátra zlodějská bere do zaječích. Pán je ochotný, a tak vyrážíme za ním. Udivuje nás, jak rychle dokáže takový člověk naboso bežet. Skáče přes laminátové opěrky laviček, vyměřenými skluzy vybírá zatáčky na kluzkých dlaždicích a svižně přeskakuje nechápající kolemjdoucí. Fialové paty kmitají, a jeho náskok se stále zvyšuje. Teď dokonce vyběhl na lávku, vedoucí do dalšího patra, a mizí ladným přeskokem za jejím pažením jak Zorro mstitel.

    Ztratili jsme ho. Pánovi děkuji za spolupráci, a přemýšlím s botou v ruce, co teď. Můj kufr! Kde mám vlastně kufr? Že on zůstal v metru na nástupišti! Musím se pro něj vrátit. Ale kudy? Pomalu bloumám vestibulem chladné stanice, když potkávám sestru. Aha, chtěla jet metrem hned po mně, ale také netuší, kudy to je zpět nejkratší. Stojíme hned vedle gigantického multivstupu. Vypadá to, že to snad už funguje, jakýsi mechanický demultiplexor. Když se člověk opře do te koule celou vahou, systém se pootočí, a nad vstupním otvorem se tak ukáže další písmeno. D, E, F, … S - a konečně. C. Nerad bych přišel ještě i o kufr, a tak se do otvoru vrhám po hlavě. Ha, tak takhle to je vymyšlené, on je to tunel. Skluzavka až na nástupistě. A nejsem sám, kdo ji používá. Tunel se náhle spojuje s jiným, a už nás jede několik.

    Náhle slyším z úst lidí kolem tutéž divnou větu: “V metru je mrtvé. To dál nepojede, mrtvé.”. Než mi dojde její skrytý význam, ocitám se na dlažbě nástupiště. Jsem tu správně, tady někde by měl můj kufr ležet. Ale vidím, že zde leží něco jiného - lidé. Někteří ještě sýpají, ale jiní jsou strnulí, s vypraštěnýma očima, jako by je někdo zaškrtil. Nedivím se, jakýsi divný agresivní plyn už prostoupil celé nástupiště, a začínám se dusit také. Koutkem oka vidím, ze naproti stojí souprava metra, které se nedaří z tohoto hrůzněho místa odjet. Ztěžka dýchající řidič se natahuje po ovládání, ale nedaří se mu to. Dychám zbytky nezamořeného vzduchu, co zůstal zachycen v mé igelitce, a deru se do dveří soupravy, mezi mátožné cestující. Tady trošku nezamořeného vzduchu ještě zbývá, a v duchu se modlím, aby se nám podařilo odjet včas.

    Hurá. Povedlo se, dveře se zavírají a souprava se rozjíždí. Jsme zachráněni. Stále mi ale nedochází, co se vlastně stalo. Sarin? Yperit? Pomsta šíleného teroristy? Za okénky ubíhají poslední metry hrůzné scenerie nástupiště, posetého zkroucenými těly, když tu vidím vzpřímenou postavu, jak se sklání nad velkým černým předmětem. Ano, je to můj kufr. Zůstal tam stát, úplně na kraji. Ta postava má jakousi respirační masku, takže ji nevidím do tváře, ale je vidět, že něco usilovně luští. Aha, snaží se přečíst štítek, co jsem na kufr nalepil. Štítek s mou adresou. Vím, hrozně škrábu, a na první pokus to po mně přečte opravdu jen málokdo. Třeba je to nějaký záchranář, co zjišťuje jména obětí, a nebo nějaký agent, co se dostal na místo tragédie mezi prvními. Třeba se pak dozvím, co se tu vlastně stalo a proč.

    V ruce bezradně držím botu z krokodýlí kůže, a ještě než mi nástupiště zmizí za okénky soupravy, sklouzne můj zrak naposledy k tomu záhadnému pánovi - a do očí mne praští podivná věc. Stojí tam vyzutý, jen ve fialových ponožkách. V ruce držím botu z krokodýlí kůže, a už vím, že přesně takto vypadá vstupenka do problému.

    … a pak jsem se probudil, a ještě zatepla tento neobyčejně živý sen zaznamenal na svůj blog. tak, jak se stal, v celé jeho bizarnosti. a teď hurá do práce. metrem. doufám, že nikdo nebude mít ten nevkusný nápad, a fialových ponožek budu ušetřen…