• Položil jsem ucho na polštář, a hle - peří (mám ještě starý, poctivý) nejenže zvuk netlumí, ale dokonce svým způsobem zřejmě i vodí. Zaslechl jsem totiž psychedelické cosi - zvuk někde mezi vzdálenou odezvou běžící cirkulárky, poskakováním ruletové kuličky a kvílením meluzíny. Ještě než mi došlo, že se takto hlásí harddisk mého notebooku, položeného opodál, uvědomil jsem si, kde jsem něco podobného slyšel.

    Když pominu horečnaté stavy, kdy teplota kulminovala okolo čtyřicítek, zbývá již jen jediné - česká psychologicky laděná filmová tvorba. Depresivní táhlé a nudné záběry na černobílého hlavního hrdinu, přehrávajícího svou vnitřní rozervanost, okolo v čase strnulý prostor chodeb, industriálního odcizení, a tyto doprovodné zvuky. Dodnes jsem nepochopil, k čemu takovéto stimuly slouží, a co že mají evokovat. V důsledku mám pak pocit, zda režisér nefičel na LSD nebo něčem horším, a kolik metrů celuloidu takto zbytečně padlo, aniž by z diváka vykřesalo něco kloudného.

    Mám za to, že nejlepším stimulem je prostá přirozená realita okolo, a tedy příroda. To je totiž to jediné, kde existuje alespoň částečná šance, že věci vnímáme stejně. Vytahování vlastních horečnatých vizí před diváka, a očekávání, že jeho neuron pookřeje jakýmsi deja-vu vzhledem k prodělaným příušnicím, je poněkud liché. Takže se přimlouvám, točte filmy buď hezké, nebo reálné. Přehlídka bubáků z vašich hlav mne nebaví, páni režiséři.

  • Kdysi jsem zaslechl zajímavý výrok. Tvrdil, ze skaut je organizací, kde se malí chovají jako velcí, a velcí jako malí. Ačkoliv jsem v podstatě odkojen Foglarem, Batličkou, Zane Greyem a v přírodě jsem byl málem víc než doma (ono do té doby, než jsem pořídil domů televizi, ke svému prvnímu domácímu počítači, byl otec vášnivým turistou), začal jsem dávat tomuto zdánlivě pitomému frku stále víc a víc za pravdu. To jsem ale ještě netušil, jak často se s novodobými skauty začnu setkávat, a o jak vyhrocené scény půjde.

    Skutečnost je prozaická - Praha je tuze špatné místo pro hledání kouska zajímavé, civilizaci dostatečně vzdálené přírody. Ne že by taková místa neexistovala, ale těch pár zbývajících stihli obsadit, nebo přinejmenším zdevastovat, pražští bezdomovci, kterých je dost početná armáda. Takže, vedoucím nezbývá, než děcka na každý trošku slibný víkend vytáhnout do nějakých lukrativnějších lokalit. No a má smůla je, že bydlím v samém srdci Českého ráje, a tyto stěhovací turnusy při cestě z Prahy zažívám v plné síle.

    Tak předně, nikdo z vedoucích se neobtěžuje (narozdíl od školních výletů, kde tento problém téměř není) předem ČD nahlásit, že jaksi normálně nepříliš vytíženým spojem pojede o 100 lidí navíc, tedy víc než dvojnásobek. Tuto svou liknavost se pak snaží kompenzovat nákupem místenek (které normálně nikdo nekupuje, a tedy jsou většinou k mání všechny) pět minut před odjezdem vlaku. Protože očekávali nejspíš šinkanzen, což ty dva vagonky modernizovane Vindobony neasociují, postávají v chumlu na nástupišti, a až těsně před odjezdem, kdy normální cestující dávno zaujali svá místa, vezmou vybraný vagón útokem. Nejlépe ten první motorový, kde je jen poloviční kapacita sedadel, a kvůli strojovně není možné projít do dalších vozů soupravy.

    Cestující tak náhle vidí, jak se vagón plní davem rozjívených dětí, narozdíl od nich plných energie, a odněkud zezadu volá vedoucí, že “všichni vstyk, my máme místenky”. Čistě z důvodů fyzikální stlačitelnosti lidského těla je jasné, že k žádné výměně míst nedojde, a stav, kdy dospělí sedí, a děti jsou natlačeny v uličče, je v danou chvíli asi jediný možný. Tak vedoucí aspon dostatečně nahlas zpeskuje za neslušnost a hulvátství přítomné důchodce, proč jeho ovečkám neuvolnili místo, kdyz jej mají zaplacené, a ani mu nedojde, že tím hulvátem je tu on - neinformoval předem o výjimečné situaci v dopravě, a dráhy budou sotva obtelefonovávat skautské oddíly v celé Praze, jestli náhodou zase nechystají nějakou velkolepou víkendovou akci a kde že to vlastně bude.

    Celé to pak korunuje další příval lidí v Neratovicích, Všetatech, a v Boleslavi komprese vrcholí. Pokud je některý z sedících starších lidí hubatější, obvykle se rozvine debata na téma, kdo si co zaplatil, a jak jsou ty dráhy neschopné předvídat. A tak se ukazuje, že co odedávna zvládali fotbaloví fanouškové nebo třídní učitelé, je pro dnešní přibržděné skautské vedoucí naprosto nepřekonatelný problém. A já si říkám - nebyl hlavní vlastností skauta i dostatek fištrónu, skromnosti a slušnosti? Proč se vůbec tyto pragocentrické venčící tlupy zovou skautskými, když z jejich pojetí výletu kape leda neschopnost, mastňáctví a buranské manýry?

  • Mám beznadějně rád hory. Fascinují mne svou krásou, majestátností i stylovou čistotou. Přitahují pozornost jak městských znuděných zbohatlíků, tak ošlehaných horských vůdců. Na své si tu přijdou milovníci extrémních sportů, lovci dálkových rádiových spojení, vykopávači vojenské historie, sběrači borůvek a také různí milovníci odcházející romantiky 19. století, co v našich horách nějakým způsobem donedávna přežívala.

    Vzpomínám, jak byl švagrův bratr Ralph u vytržení, když loni v alpské horské chatě dostal večer na stůl lavór s vodou a žínkou k umytí. Básnil o tom, jak to bylo skvělé, a že by mu tam vlastně ten sprchový kout nebo i jen samotný vodovod vadil a kazil dojem z horské rekreace.

    Bohužel, v našich horách pozoruji poslední dobou trend spíše opačný. Poprvé jsem si všiml, že něco není v pořádku, na jizerskohorské rozhledně Bramberk, kousek nad pověstnou maxovskou loukou s vyšmelenou chatou paní Paroubkové. Oprýskaná rozhledna byla ověšena divnými girlandami žárovek, snad pozůstalost z předloňského silvestra, a obklopena poutači zmrzlinářských firem různé doby původu i různého stadia rozpadu. Bylo otevřeno, a tak jsem se vydal stoupat vzhůru. O rozhlednu se evidentně nikdo nestaral, ale jakési pokusy o opravu tu a tam vidět byly - sádrou zamatlané vypadlé vitráže, a v nejvyšším patře dokonce mycí houba, plnící tentýž účel. Buď došla sádra, nebo se panu pronajímateli nechtělo tahat s pytlíkem až nahoru. Vše bylo zašlé, špinavé, jako by vytažené z depozitáře vyplaveného muzea. Přepadl mne náhle pocit zmaru, omšelosti a zašlých časů, kdy dobře již bylo. Z výletu jsem se vracel smutný.

    Další setkání s tímto novodobým fenoménem proběhlo nad Příchovicemi, u známé rozhledny Štěpánka. Krásná smíšená bučina kořenovského lesa byla náhle vystřídána poházenými kyblíčky, lopatkami, rozbitými kýčovitými hračkami a zbytky nějakého textilu. Opodál stála napůl vyvalená houpačka dětského hřiště, vůbec se sem nehodící, a hned vedle jakýsi pozůstatek starověkého sídliště, s opršelými houněmi a neumělými malůvkami zvířátek na neopracovaném dřevě. Podobně vypadá snad cikánské ležení nebo skautský dvorek těsně po skončení odpoledních aktivit, ale ne snad jedna z nejznámějších rozhleden Jizerských hor. Majitel či pronajímatel evidentně nepochopil, že kdo vystoupává k horské rozhledně, touží vidět rozhlednu, a ne neumělý pokus o skautský stoneage-disneyland.

    Poslední ránu jsem dostal nyní, na mém oblíbeném kopci Kopanina. U silnice stála odjakživa restaurace Myslivecká chata, nepsané centrum lokality. Byly zde k mání jak klíče od věže (odkud vidím až naši střechu), tak i celoroční nabídka zvěřinových specialit, které opravdu stály za to, chutí i cenou. Interiér byl vkusný, stylově horský, prosluněný, a návštěvníci se jen hrnuli. Bohužel, dnes je vše jinak. Chata je většinu času zavřená, zato okolo probíhá čilý ruch. Na plácku se vyrojilo asi dvacet neonově pomalovaných větrníků, které už expandovaly vedle do lesa, a igelitem vyložený neumělý dolík, co snad bude jednoho dne rybníčkem. Stavidlo sice říká, že se napuštění netřeba obávat, ale nevkusný sádrový vodník uz trůní na pařezu opodál. Krásné nabílené průčelí chaty bylo “vyzdobeno” nevkusně pestrobarevnými kytičkami a motýlky, a vedle pribyla obytná buňka, přestavěná na bufet. Místo zvěřiny je nabízen králík a smažák. Takže, u Kopaniny jsem byl nucen udělat si křížek.

    Naštěstí, při svých výletech po horách jsem měl i povzbudivější zážitek, a tím byla krkonošská Vosecká bouda. Dýchá z ní klid a pohoda konce devatenáctého století, a fortelná horská bytelnost. Dřevěný interiér tam trošku kazí jen stříbrný televizor, pamětník nevkusu devadesátých let, jinak není co vytknout. Lovecký salónek je plný trofejí, a nabízí nádherný výhled na jih, do údolí Mumlavy. Plzeň měli vynikající a za rozumný peníz, takže pospěšte, než ji někdo bez špetky vkusu a úcty k tradici zprivatizuje či pronajme ke svému bohulibému podnikatelskému záměru, a začne také připomínat cikánské ležení. V tomto případě navíc s vysokohorskou přirážkou…