• Jsem technicky (stále ještě, kupodivu) orientovaný člověk. Nespokojuji se s tím, že něco nějak funguje, chci vždy vědět i jak to funguje, a proč to funguje. Má ochota nořit se stále hlouběji k těm nejzákladnějším stavebním kamenům pak sice často vede k rozčarování a konstatování, že to až tak docela nefunguje, ale to už je jiná kapitola. Přes to všecho mám rád zároveň i věci nevysvětlitelné, záhadné, a občas se přistihuji, že je před rozumovou analýzou podvědomě chráním. Náhle mi je paradoxně milejší údiv a neznalost, než syrová skeptická pravda. Kde tedy leží ta hranice mezi nevědomostí hezkou, kterou si člověk hýčká, a nehezkou, kterou se snaží rozumem překonat?

    Mám pocit, že jde o další silně individuální záležitost. Někomu by zahrada připadala méně hezká a tajemná, kdyby si nemohl představovat, jak kolem jezírka v rohu v noci tančí víly. Někomu jinému zase pro pocit dotyku s tajemnem stačí filozofické úvahy o původu setrvačné síly, bezrozpornosti matematických axiomů, nebo konečnosti jsoucna. Ale jsem přesvědčen, že obě složky dřímou v každém z nás. A že ta druhá z nich rozhodně není popelkou, ale neméně důležitým stavebním kamenem spokojené existence.

    Nad tímto paradoxem uvaoval již režisér Tarovskij ve svém zpracování Stalkera (jeden z mála filmů, kde jsem měl chuť zařvat na celé kino - proboha, mlčte, vždyť tam konečně řeší něco podstatného a neplácají nesmysly). Postava spisovatele představuje svět, bažící po záhadách, ezoterii, senzacích a tajemnu. Dovolil bych si tvrdit, že jde o podobné vnímání krásna, jako u baletu, divadelního představení nebo knihy - přijímáme cosi, co rozvíjíme dál ve svém vnitřním světě, a vazba na případnou strohou realitu by byla spíš na škodu. Naopak postava vědce, úzkostlivě striktního pedanta, popisuje opačný extrém - snahu o racionalizaci a exaktní popis světa. Tak aby vše mělo systém, řád i vysvětlení. Je to vlastně touha po systému, porozumění, po odstranění pocitu frustrace z nevědomosti. A v podobě poznání pak přichází i úleva a s ní radost.

    Tento vnitřní svět, úmyslně izolovaný od vnějšku, spolu se snahou o poznání reality, pak dotváří celý kontext existence. Vlastně - cosi tam chybí. Něco nezávislého, silného, co existuje nezávisle na realitě i představách fantazie. Něco, co člověku říká, že věci nejsou jen tak. A že existence má jakýsi vyšší smysl, a že je lepší být, než nebýt. Je to obyčejná víra. Věc, kterou kritizují oba tábory - racionalita jí vytýká tmářství a odklon od reality, pro fantazii je zase příliš sešněrovaná a konzervativní. A přitom je jako jediná nezávislá, silná sama o sobě, a schopná pomoci i tam, kde realita tísní, a fantazie produkuje noční můry. Zajímalo by mne, kde se v mozku bere. A v co věří ti, co se zaštiťují tím, jak v nic věřit nepotřebují. Dnes, po zániků vlivu církve, se víra stává zajímavým fenoménem. Nezanikla spolu s nimi, a roste si po svém. Otázka je, do jaké podoby vlastně.

  • Spadli z nebe. V podstatě během krátké chvilky. Nikdo je nezval, nikdo je nečekal, nikomu neměli co nabídnout, a přesto tu náhle byli. Ba co víc, přímo drze trůnili u mě doma, v samém obýváku. Oč byli hloupější, o to víc byli slyšet. Čím hůře se dovedli vyjádřit, tím více se vyjadřovali, a pokud možno ke všemu. Hláškovali tu jeden přes druhého své povrchnosti, zcela nazdařbůh. A bylo jich moc. Byli tu a přitom sami si ani neuvědomovali proč a díky čemu. A co je nejhorší - dnes dokonce slavili své malé výročí, desetileté.

    Ale dobrá, vezměme to popořádku. Kdysi dávno, psal se rok 1995, jsem vyplul od svých tranzistorů, páječky, ZX Spectra, Amigy a kalafunových výparů do vod Internetu. Náhle se mi otevřel nový velký svět, protože všechna ta legendární jména, co se předtím objevovala v záhlaví různých chytrých programů či knížek, byli náhle reálně existující lidé. Dosažitelní, milí, reagující, a přínosní. Když se jich člověk na něco zeptal, dostal vždy hodnotnou odpověď, promyšlenou, pravdivou a často i vtipnou. A nemuselo jít jen o věci počítačové. Bavit se s nimi mohl kdokoliv o čemkoliv. S jejich názory nemusel sice vždy souhlasit, ale i tak bylo zajímavé si je poslechnout - měly totiž myšlenku, hlavu i patu. Zkrátka, Internet byla akademická záležitost pro vyvolené, obývaná intelektuálně bohatými osobnostmi, kde bylo komunikovat milým potěšením.

    Pak ale nastala změna - kdosi neprozíravě rozhodl, že té selanky už bylo dost. A že Internet by tu měl být pro všechny, jakožto pramen vědění i vzdělání. Prostě taková informační studánka. A tak se začal Internet lavinovitě zavádět do škol. Nejdřív na gymnázia a technické střední školy, ale posléze i na školy základní a snad ještě dále (projevy tomu často nasvědčovaly). Náhle se na Internetu vyrojily různé Čičulienky, Las3rB0yové, haxx0ři, Sexice, Sexoshkové a dokonce i Lízačkund a padesát inkarnací TVOJE_MENo z nejmenovaného internetového klubu. Zkrátka, namísto osobností někdejších zázračných dětí tu byla anonymní, hlučná a průbojná telecí mládež, co jen vyměnila zahulené předsálí místní diskotéky za virtuální prostor za monitorem tátova písíčka. Protože, ono to začalo být in už i pro ně. Móda dorazila k té správné chytlavé cílové skupině. A s nimi přišla i jejich povrchnost, připitomělé hodnoty, afektovaný styl zábavy i vzájemné komunikace, připomínající spíš bezcílné hláškování a přebíjenou, než diskuzi. Kdo plácnul větší ptákovinu a vysloužil si tím od jediné přitomné znuděné slečny prstíkem pracně vyťukaný LOLek (to pokud našla včas Enter), byl kingoš největší, a nemálo krutopřísný rychtář. Do naší informační studánky tak začaly padat výkaly, jejichž autorům bylo zcela putna, co že v ní původně bylo, nebo snad být mělo.

    Původní technologe znalí obyvatelé se ocitli náhle v menšině, a ta nešťastná nálepka divných lidí je dostihla i zde. V obývaku, který si sami pro sebe vybudovali. A vybudovali bohužel natolik dobře, že se v něm zalíbilo i těm, před kterými se do něj uchýlili. Náhle bylo zbytečné vysvětlovat a argumentovat, protože proti sociálně vytuněné odpovědi “SI DEBIL” oponovat nelze. Na podvacáté položenou otázku “A POLIKAS???” také nebylo co odpovídat. Ti lidé netušili, k čemu slouží byť jen klávesa CapsLock, natož aby byli schopní seznat, že Internet není jen otáčející se Éčko nejmenované padavé aplikace na pentiu jejich papá. Kdo používal souvětí či formuloval myšlenku, byl náhle otravným sucharským šprtem, co kolem sebe jen stele rozumem. In totiž bylo mluvit křupansky, prostě sebevědomě a hloupě dunět, a nesnažit se o nějaké zbytečné mentální piruety, které zřejmě začínaly kdesi u smysluplného souvětím s méně než třemi hrubkami.

    Ale čas šel dál. ČičuLienky, EcStaSyB0yOvé a TVOJE_MENa povyrostli, čtení jim konečně (se zpožděním jen nějakých deseti let) přestalo činit vážné problémy a informace prvně dorazily do jejich mozků. Záhy zjistili, že sami sobě skutečně asi nic zásadního nesdělí, a tak se vydali nesměle hledat informace okolo. A začali u těch nejjednodušších, které byli schopni strávit. Octli se tak u různých sloupků, svodek, a aktuálních glos nejdostupnějších informačních médií. A podobně jako se malé dítě dokáže smát groteskně kulhajícímu invalidovi, nebo roztržitému vědátorovi, začala si tato čerstvá informační batolata tropit šprýmy z toho, co jim zrovna přislo směšné, a co pochopili. Ještě častěji ovšem z toho, co jaksi nepochopili. A právě toto se stalo osudné i Věře Pohlové. Z její nadsázky (kterou si navíc pravděpodobně přikrášlil redaktor deníku Metro) o zakázání všech těch internetů a počítačů se stala legenda. A to tím “vtipnější”, čím méně daný uhrovitý výrostek nebo čerstvě podmalovaná cácorka o těch internetech a počítačích věděli. Vznikl tak fenomén memu, jakéhosi “kulturního genu”, který se sám šíří.

    Je to vlastně novodobý střet generací. Internet je taková velká vesnice, a diskuzní fóra připomínají její hospodou. Mají své vyhazovače, štamgasty, stálá menu i nepsaná pravidla. Ale internetová hospoda má narozdíl od té vesnické jednu podstatnou nevýhodu - ke stolu štamgastů si mohou kdykoli přisednout patnáctiletí utřinosové, a dělat anonymní ramena. Nemusí čekat, až dostanou rozum, až něco dokází, nebo až budou jejich názory natolik kvalitní, aby je ti starší a dospělí vzali sami mezi sebe - mohou to udělat rovnou, hned jak je to napadne. A rozhořčenými reakcemi starších se dobře pobavit, a vše nové, nepochopitelné či nepochopené šířit dál, mezi stejně nezralé, coby lolek a vtip století.

    A tak je pro mne desetileté výročí Věry Pohlové spíš smutným mementem. Mementem toho, že jsou tu pořád a ještě neodešli. Jejich řady stále doplňují čerství příchozi - hloupější, hlučnější, víc free a proto otravnější. A tak jen čekám, kdy se objeví něco víc cool i víc in, aby šli zase o dům dál. A abych měl pokoj. I když - kdo ví, možná půjdu za nimi, a jejich neomalenou nejapnost jim občas připomenu, jako jsem to dělal doteď. Ona je to, ruku na srce, svým způsobem také zábava.

  • Kdo mne zná, možná občas zapochyboval, zda mám vůbec všech pět pohromadě. Ale ano, mám, a tento příspěvek takové nejapné pochyby hodlá definitivně rozprášit. Rozpráší je v jistotu. Ve svém čtyřbitovém miláčkovi PC-1211 jsem totiž před chvilkou nalezl tento podivný záznam:

    10 REM LUCIEDEVKITNOVATNTMOBILEWMORGENTHALER

    Co to znamená? No, je to prosté. Před časem zmínil Cl..k, že by nebylo od věci napsat na blog nějaký ryze emocionální výlev o tom, co mne prostě štve, bez snahy o jakýkoliv filozofický přesah nebo zbytečnou racionalizaci. Poťouchlý argument, zda by nebylo daleko kratší psát spíš o tom, co mne neštve, neuspěl, a tak jsem si touto poznámkou připomněl, čemu že jsem se to chtěl věnovat. Veskrze jde o věci všemi oblíbené, maximálně ignorované, a proto nebude od věci podívat se, čím že mne nebetyčně se..ou (eufemismus).

    LUCIE - nejde kupodivu o žádnou konkrétní ženu (žádná lucie mi nic neprovedla, zatím), ale o českou, všemi milovanou rockovou skupinu. Všemi, jen ne mnou. Od samého počátku mne totiž nebetyčně se..e hlasový projev Davida Kollera. Už coby malý chlapec, s magnetofonem TESLA B-4, očekávající z rozhlasové hitparády Formule Pop nějaký ten flák od Tublatanky, Teamu, Orlíku, Tří sester nebo Plexis (pozoruhodné bylo tehdejší spektrum), jsem nelibě nesl už jejich prvotinu “Troubit na trumpety by se nám líbilo”. Pražsky roztlemená éčka mečícího zpěváka, nejapný text nedávající smysl od IQ 70 výše, a rozhárané nezáživné aranže si mne nezískaly. Pozdější počiny, jako “Dobrá kočzka která nemlsá”, “Vona říká jó” nebo “Pohyby” ale dokázaly, že šlo zřejmě o jejich textařský i invenční strop tvorby. Muzikantský stereotyp aranžérského neumětelství, připitomělé texty, kořenící nejapnost prvoplánově implantovanými dvojsmysly, degradovanými na jednosmysl, a tatáž demence, prosakující i do všech odnoží této divné partičky (Kollerovy sólovky, Wanastowi wjecy). Jedinými výjimkami jsou asi “Šrouby do hlavy” a “Černí andělé”, ale není divu, když jde o napodobeniny White Wedding Billyho Idola a klon českého europeizovaného tancovačkového poprocku 80. let.

    DEVKIT - sprosté slovo. Jakási komeční uplácanina, mající za úkol evokovat pocit, že bez ní by nic nevzniklo. Mé filozofické nitro drásá přímým atakem na problém slepice a vejce - v kterém že devkitu byl stvořen váš devkit? Je to jen extrapolace hloupých snah o kupčení s nevědomostí. Nemusíte znát jeden princip, jak ta naše zhůvěřilost doopravdy pracuje. Stačí vám znát tucet kontraintuitivních workaroundu, jak cosi polochodivého uplácat v našem devkitu. Který si rádi za penízky koupíte, aby se vám lépe vyvíjelo. Existence devkitu totiž nabourává rovnici kontinuity. Programátor je veden k hrdosti na to, co vše díky devkitu nemusí znát, ač by přesně tyto základy a vazby měl znát v první řadě. Devkit je pro mne stejně potřebný, jako pro závodního cyklistu pomocná kolečka. Jde o ohyzdnou protézu pro lidi, kteří chtejí stavět domy, ale neumí namíchat maltu. Řekněme si to rovnou - ti schopní si podporu pro své vyvíjení dávno napsali sami, a těm neschopným to do ruky nepatří tak jako tak.

    NOVATN - televizní noviny na TV NOVA. Věc nepopsatelně tupá, bulvární, vtíravá a nemístně glosující. Nemine autonehoda, aby NOVA nepřispěchala s vševysvětlující infografikou, takovou, aby si i strejc, co je schopný sejmout 2x týdně vlastní popelnici při pokusu o zaparkování, řekl: “no to je přeci jasný! Jak jsou ti lidi blbí! tohle přeci vidí každej!”. Nově nestačí podávat tendenční a zkreslené bulvární zpravodajství, oni k němu rádi dodají í neméně bulvární a tendenční předžvýkaný názor. Nemám rád, pokud je z diváka dělán nemyslící osel, a už vůbec se mi příčí, pokud se čeká, že za svou denní nálož předpřipravených pseudonázorů, povrchních jak tato stanice sama, bude slastně hýkat blahem. Občas mám pocit, že začínám hloupnout a senilnět, ale dokud jsou pro mne zpravodajství ala NOVA nestravitelná, ještě to nebude tak špatné. Kdysi jsem Vovkovi Železnému napsal (a poctivě rozCCoval po Internetu, někdy to tu také zveřejním) dopis do Volejte řediteli. Byl poněkud kousavý, a NOVU jsem v něm přirovnal ke kuličče, snažící se nalézt pozici minimální energie na reliéfu diváckého vkusu. Zatím se jí daří znamenitě.

    TMOBILE - ze všech operátorů spolehlivě ten nejrůžovejší, nejmládežničtější, nejproevropštější a nejfrikulínštější Tadadadydá naprd kolos. Jejich reklamy jsou vyjímečné v tom, jak mne dokáží nudit a štvát paralelně, ač bych čekal, ze se tyto dva atributy vylučují. Image tohoto povedeného molochu je pro mne jak okénkem na Mars - divní trendy lidé tam dělají za podkreslení divnou trendy hudbou divné trendy nesmyslnosti, zakončené vždy Tadadadydá. Celé mi to připadá jako jeden velký trip o tom, jak být vymazleně trendy a ještě se zasněným pohledem platit za nevýhodné služby.
    Neživotaschopná načančaná korporátní vize jak od Mattela pro civilizací zdegenerované lidi, jejichž povrchnost plave na hladině soudobého konzumu jak hovínko na hladině dětského brouzdaliště.

    WULFFMORGENTHALER - tato kdysi trefná dvojice internetových stripařů mi začala vadit přesně ve chvíli, když začali přebírat dávno známé vousaté vtipy, a dělat je ještě křečovitěji údernější, zábavnější, a více Adidas. Vadí mi jejich postoj !ekologie je nám pro smích, a jsme na to hrdí”, zrovnatak jako tiché odhodlání plavat v civilizační žumpě v hlavním proudu a ještě postřehy z této zaprděné optiky vydávat za satirický underground, kde nic není nemožné. Je nemožné. Poslední dobou je nemožné se těmto výtvorům zasmát, protože jsou buď ordinérní, nebo nejapné, nebo jde o vtip, co už 5x oběhl internet dokola, v daleko vkusnější podobě. A tak z jejich divnéhio humoru zůstávají akorát drobečky v podobě recyklovaných postaviček, kde je daleko humornější samo jejich zařazení do stripu, než konkrétní role, kterou v něm zastanou. Už nějaký čas jde o humor pro přibržděné a přibržděnější, a vtip se odstěhoval jinam.

    Nemusíte se mnou souhlasit, a docela bych se divil, kdyby se našel byť jen jediný čtenář tohoto kyselého blogu, který by mi všech pět pohromadě odkýval. Ale to je asi tak vše, co s tím naděláte.

  • Nerozumím asi filozofii liberalismu. Možná ji nerozumím proto, že to žádná pořádná filozofie není (Ayn Randová promine), ale mysleme si na chvíli, že ano. Naivitě komunistických či křesťanských ideálů se dnes směje kdekdo, kdežto nad kontroverzními tržními poučkami se jen uznale kývá hlavou jako nad receptem na jediné možné fungování světa. Klíčovými zaklínadly jsou v nich pojmy zisku a růstu, nadřazené všemu.

    Při nikam nevedoucích diskuzích s obhájci trhu coby všeléku jsem často došel až na zásadní spor, a sice k samotnému zlatému teleti, institutu zisku jako takového. V mém podivínském světě totiž nemá žádnou logickou oporu. Co že je vlastně ten zisk? Suroviny, materiál, návrh i práce mají svou cenu, čímž určují i cenu výrobku. Jeho prodejem tedy nemohu mít zisk, za předpokladu, ze tuto skutečnost ctím. Zisku dosáhnu teprve tehdy, pokud výrobek prodám dráž. Jak se mi taková věc může povést? Inu, zákazník je možná neinformovaný, a netuší, jak levně výrobek vzniknul. Zákazník je možná v nouzi, a výrobek potřebuje stůj co stůj, a nad cenou pak mávne rukou. V obou případech jsem ale spáchal neetickou hanebnost, kdy jsem si namastil kapsu na něčí nevýhodě. Byl bych bloud, kdybych si nevšiml, že právě tato nevýhoda mi nahnala vítr do plachet, a nechtěl bych, aby to tak bylo i příště. Nikomu tedy nebudu nic prozrazovat, a postarám se, aby si bez mých sirek nikdo ani neškrtnul. Skoro se pak zdá, že nejjistějším generátorem zisku je neinformovaná společnost, toužící po spotřebě, a ochotná šidit se navzájem, co to jde. V takovéhle džungli pak k sobě snadno najdou cestu ti s nejostřejšími lokty, a za pomoci vzájemných dohod budou chtít svou výhodu ještě posílit.

    Ale pozor - není to tak zlé a černobílé. Je zde přeci konkurence. Kdokoli může nabídnout lepší řešení ostatním, a pokud bude opravdu lepší, lidé mu dají přednost. Otázka je, kudy cestičky k tomuto zlepšování vedou - vedou okolo neustálého testování, co vše jde udělat lépe - pokud vynecháme aplikaci nových vynálezů a principů (chvályhodné), je zde jeste široké spektrum možností, jak snížit kvalitu tak, aby zákazník nic nepoznal, a jak jej donutit, aby musel zanedlouho kupovat výrobek znovu. Z tržního hlediska je přeci nejlepším výrobkem takový, který se porouchá hned druhý den po uplynutí záruční lhůty. A tak máme buřty, ve kterých je všechno možné, jen ne maso, elektroniku, která vydrží rok, maximálně dva, jízdní kola, kde se ráfek po najetí na kámen změní v osmičku, a boty, které vydrží jedno léto.

    Levně prodané, ještě levněji vyrobené, a s kvalitou, která zaručuje brzkou další poptávku. Démon trhu se nažral, zboží se otáčí, zisk je maximalizován. Ale, ruku na srdce, co jsme získali? Nekvalitní výrobky, povinnost neustále obnovovat sortiment, vyrabované zdroje surovin, hromady odpadu a pocit, že zítra už bylo včera. Zisk dneška jsou pak peníze, za které si nic pořádného ani nelze koupit, protože se to už nevyrábí. O věc, která by vydržela desetiletí, jaksi není zájem. Žijeme dnes, spotřebováváme dnes, a eskalace dnešního zisku žádá povinnost v tomto křeččím kolečku běžet zítra dál, jen ještě zběsileji.

    Když jsem byl malý, říkalo se, jak nám bude v roce 2000 hej - pokrok vědy a techniky umožní, aby za nás pracovaly stroje. Lidé nebudou dřít, a budou chodit do práce jen tři, maximálně čtyři dny v týdnu. Planeta je štědrá, a i tak se hravě uživíme. Pokvetou především služby, aby ty naše prodloužené víkendy byly zajímavější. Ale ouha - místo aby stroje sloužily lidem, lidé začínají stále více sloužit strojům. Stroje jsou totiž hloupé, a narozdíl od vynálezů matičky přírody neznají kouzlo samoobnovy ani pud sebezáchovy. Se vzrůstající složitostí věcí okolo a sílící nepohodou při jejich údržbě se paradoxně pachtíme za zjednodušením života a větším pohodlím. Pracujeme na tom, abychom nemuseli pracovat. A to tak usilovně, až zapomínáme, že jsme s vaničkou dávno vylili i dítě, bylo-li kdy vůbec nějaké. Jde o samoúčelný pokrok, pokračující setrvačností. Blahobytu a pohodlnosti se dávají a musí dávat stále nové a nové atributy, jen aby bylo co vylepšovat, na čem pracovat, a kolotoč se nezastavil.

    Jsme asi jediným druhem, kterému nestačí, pokud příští rok budou věci zcela stejné, jako ten minulý. Druhem, co dávno rezignoval na udržitelný rozvoj, a se zvrhlou radostí jede po skluzavce růstu. Co je asi na jejím konci, je nabíledni - je jen otázka, nakolik je korýtko tobogánu vzdáleno od Země, a zda ještě půjde včas vyskočit, aniž by bylo nutné začít zase od klacku. A propos, víte, jak funguje operační systém? A jak se vydělí dvě čísla? A jak funguje tranzistor nebo pentoda? A jak zabít, stáhnout, vyvrhnout a upéct králíka? A kde najít pazourek a jak ho přitesat?

  • Jeden z prvních okamžiků, kdy jsem si uvědomil, ze je kolem nás příroda, a že je krásná, a že je to dobře, jsem zažil někdy ve třech letech. Byl to tuším výlet lanovkou na Ještěd, a pak cesta po hřebeni na Rašovku. Typické jizerskohorské cesty, tvořené žlutým pískem s valounky žuly a křemene, pokroucené stromy a suchou trávu, si pamatuji dodnes. Tehdy ještě Jizerky nebyly zničeny, a dnes, zaplaťpámbu, jsou už z nejhoršího venku, takže mohu srovnávat.

    Krkonoše, další pilíř mé náklonnosti k horám, mám zase zafixované jako strmé stráně vzrostlých smrků, chladivý horský vítr, a mechem porostlé skály, kde co par metrů zurčí nějaká bystřina. Tenhle ráz krajiny začíná hned nad Železným Brodem, kde se stéká Kamenice s Jizerou, a začíná Riegrova stezka. Kousek proti proudu, nad soutokem Kamenice s Vošmendou, měl ve stráni děda chatu.

    Byl to dřevěný srub, s jednou velkou místností, kuchyňkou, předsíní a nízkým podkrovím. Stál na kamenitém skalním ostrohu vysoko ve svahu, kam dalo práci se vyškrábat, vzdálen od silnice a civilizace. Vodu bral potrubím ze studánky asi o sto metrů výš, a elektřinu k němu vedly lesem dráty, pravidelně decimované větvemi stromů po každé větší vichřici . Les okolo tvoří neprostupná hradba čtyřicetimetrových smrků, houkají tam sovy, lišky dávají dobrou noc, v zimě jsou tam dva metry sněhu, a vůbec, těžko najít větší divočinu. Panenská příroda Krkonoš s pěti hvězdičkami.

    Nedávno jsme chatu prodávali původnímu majiteli okolních usedlostí, který se rozhodl vrátit zpět na místo, odkud jeho rod pocházel, a chatu pamatoval jako malý kluk - stavěl ji jeho strýc krátce po válce. Při stavbě prý pomáhala skupina Vlasovců, válečných zajatců, jejichž další osud byl asi krutý. Co mne ovšem šokovalo, byla jeho poznámka, že bude problém se základy, protože chata leží na hrobce. Hned ale vysvětlil, ze tak místní říkali hromadám kamení, které posbírali na svých horských úhorech, a nanosili na jednu hromadu, aby se přístě oralo zase o něco snáz. Podobné jsou ještě dnes udržovány třeba v Pasekách nad Jizerou i jinde. Pak dodal, že ještě za první republiky bylo všude okolo obyčejné pšeničné pole, odkud kameny sesbírali jeho předkové, co se na tom úhoru za ty generace doslova udřeli, takže pole v době války zrušili a vysadili zde les.

    Takže, naskýtá se otázka, co že je vlastně tou panenskou horskou přírodou, co se lidem tak líbí. Ve skutečnosti může jít o poměrně nedávnou snahu o rekultivaci horských svahů, vydrancovaných středověkou potřebou stavebního dřeva, a proto osazených rychlerostoucími smrkovými monokulturami. A je docela dobře možné, ze by se nám ty skutečně panenské hory, bez těchto zásahů, už ani tak nelíbily… kéž by jednou naši potomci povazovali i tu zeleň kolem nákupních center za přírodní nádheru, a byli k našim zásahům do přírody shovívaví.

  • Mám rád osmdesátá léta. Mám rád tehdejší technologie, tehdejší hudbu, tehdejší životní styl i atmosféru doby. Hudba se ještě skládala a nemixovala, konstruktéři byli zodpovědní a nešidili a programy tvořili lidé s hlubokým matematickým povědomím, takže fungovaly. Čína nezaplavovala svět levným šuntem, Internet přenášel informaci a koupenou věc nebylo nutno po dvou letech vyhazovat, protože beznadějně zastarala. Doba voněla technologickým optimismem, který právě našel cestu z laboratorních sálů domů k lidem.

    Bohužel, z celé téhle nablýskané epochy k nám přes oponu prvomájových průvodů, igeliťáků od mléka a pěšinku Miloše Frýby pronikaly jen střípky. Malé, ale o to víc kontrastující s tuzemskou postnormalizační šedivostí. Jednou takovou červí dírou, vedoucí bezmála do Západního Německa, byly pro mne poutě. Maringotky, obležené výrostky v kožených bundách, lomcujících joysticky videoautomatů, Samantha Fox a syntezátory italo-disca, buracející od řetízkových kolotočů. Stánky, plné nalestěného pašovaného zboží, angličáků, digitálek a walkmanů. Tehdy jsme mohli, my, obyčejní socialističtí nýmandi, díky světským alespoň nakouknout, jak že to vypadá na tom Západě, a dostat se tak o deset, ne-li dvacet let dopředu.

    Pak přišel listopad, a s ním svoboda. Už nebyl problém podívat se do obchodního domu v Rakousku či Bavorsku, a pokochat se nápisy “Česchi nekraťte!”. Světským jejich sortiment zevšedněl, a celá síť černé ekonomiky se ocitla na mizině. O jejich zkratku za železnou oponu náhle nikdo nestál. Poptávku po nějakém zboží vystřídala poptávka po levném zboží, kterou nedovedli tváří v tvář právě se rodící vietnamské stánkařské mafii ustát. A tak začali světští živořit.
    Je zajímavé, že zatímco v totalitách patří stánkaři a komedianti k ekonomicky nejsilnějším vrstvám, tržní prostředí jim podráží nohy, a odsouvá je mezi chudé. Jejich vnitřní pojetí svobody přestává být něčím zvláštním, a komunitní životní styl, který tehdy dokázal zásobit celý rozvětvený klan západním zbožím, je dnes odsuzuje leda k obchodování mezi sebou navzájem. Stali se tak trochu mrtvým organismem, kterému odstrihli pupeční šňůru, a zastavil se u nich čas.

    A zatímco má dnes bývalý tesilkový soudruh z bývalého JZD třetí toyotu, padnoucí oblek a rozjíždí evropský byznys, kolem maringotek klopýtají na platformách předčasně zestárlé odbarvené krásky s kruhy v uších, a opodál pokuřují levná cigára ošuntělí týpci v pomačkané džínsce, mokasínech a plísňových mrkváčích. Na několikrát uzlované šňůře visí seprané tričko s želvími nindži. Z dvojčete, kterému dávno kdosi vylomil dvířka vyhrávájí Eso-hity, pamatující Pergnerovou ještě čistou, a na poloprázdný řetízkáč láká komediant k “poslední prodloužené jízdě, ještě jsou místa volná”, protože navzdory jeho očekávání se našel konečně jeden zájemce o nostalgické svezení.

    A proto rád chodím na poutě k večeru. Zastavil se zde čas, a když mizí ostatní návštěvníci, ztrácí se spolu s nimi i stopy po dnešní době. Na povrch vybublají osmdesátky, blikající žárovky atrakcí osvětlí kýčovité airbrushe, a možná dojde i na tu Samanthu Fox. Kolotočár nahmátne teslácký spínač a přebije Modern Talking zvukovým efektem jak z mezigalaktické laserové bitvy, a já si uvědomím, ze ten stroj času světským už zase funguje - akorát že dnes směrem do minulosti…